První roky života prý jsou nejdůležitější. V přírodě to platí bezpodmínečně a až do komických konsekvencí. První, co mládě uvidí, považuje za svou matku. Vědci s tímto jevem rádi experimentují a neváhají podvrhnout zvířeti ke kojení cokoli, co je právě napadne.

Už máme zase na krku vánoční svátky a hrůzu z toho, že s dárky to bude letos asi pořádná blamáž. Co komu dát pod stromeček a na nikoho nezapomenout, čím udělat radost a jak nezklamat očekávání? Tohle předvánoční trauma přepadá podle odborné studie až dvě třetiny obyvatelstva, zbylá, pasivní, třetina pevně doufá, že bude tentokrát Ježíškem mile překvapena.

Chodila jsem okolo ní po špičkách, pohlížela k ní s nedůvěrou, už už jsem se k ní sehnula, ale zase jsem ucukla, no, než jsem jí po letech nabídla ruku, bylo to velké přemáhání. Pokušení jsem však již dál odolávat nemohla. Ta touha se s ní skamarádit byla tak znatelná, že rozumem nešla přebít, a tak jsem vstoupila. Do hvězdného prostoru jménem osobní váha.

Že nic není takové, jak se na první pohled zdá, se člověk přesvědčuje dnes a denně. A to nejen v mezilidských vztazích, politice nebo v nějakém virtuálním světě, ale dokonce i v takové exaktní oblasti, za jakou můžeme považovat ekonomiku. Vím to, ale stejně mě to vždycky trochu vyvede z míry a nutí popřemýšlet nad smyslem a relativitou našeho počínání.

Potkalo mě nečekané štěstí. Jednoho dne se v mé elektronické poště objevila zpráva, která obrátí můj dosud všední život vzhůru nohama. Píše mi Mr. Kevin (Hnědá) z londýnské banky a informuje mě o nabídce 16,5 milionu dolarů. No věřili byste tomu?

Rád vyhledávám chvíle samoty, i když přebývat v osamění nikdy nebyl můj šálek čaje. Ale koho mít po svém boku jako nejbližšího člověka, to je, oč tu běží. Nad tím jsem se nepřestal zamýšlet, i když touhy postupně ztrácely ten spalující žár a mladické vášně byly s nabýváním zkušeností vytěsňovány rozumovými argumenty.

Jaro není jen o změně šatníku, ale i času. Na přelomu března a dubna se dějí věci! Ale je na čase!
Chtěla jsem se, a to náležitě, připravit. Konečně. A tak jsem se vypravila koupit si nové hodinky. Nebudete mi to věřit, ale po tři roky jsem si do diáře zapisovala červeným fixem: nové hodinky, nové hodinky, nové hodinky. Prostě nebyl na to nikdy čas. Asi proto, že šlo o hodinky. Měla jsem spousty příležitostí, jak v běhu doby udělat raději to či ono, zařídit, vytelefonovat, odnést, odvézt, připravit, odprezentovat, naladit, vyzkoušet… A milé hodinky stále nebyly na řadě. Ostatně – proč taky. Člověk si vždy najde tolik činností, které jsou přednější, i když vůbec nespěchají… Na něco je totiž stále čas. Ten virtuální, nějaký, nedefinovatelný.

Znáte to: Napíšete ráno deset dvacet mailů, odešlete na zná-
mé adresy a čekáte odpověď. Uteče celé dopoledne, které
trávíte neurotickým nahlížením do přijaté pošty Outlooku.
Nic, nehne se ani lísteček. Po obědě zůstává situace stejná.
Znejistíte a pošlete vzkaz sám sobě, abyste prověřil, zda na
síti nenastal kolaps. Bohužel, funguje skvěle, porucha nebu-
de na vašem počítači. Další ráno se situace opakuje.