Jaro není jen o změně šatníku, ale i času. Na přelomu března a dubna se dějí věci! Ale je na čase!
Chtěla jsem se, a to náležitě, připravit. Konečně. A tak jsem se vypravila koupit si nové hodinky. Nebudete mi to věřit, ale po tři roky jsem si do diáře zapisovala červeným fixem: nové hodinky, nové hodinky, nové hodinky. Prostě nebyl na to nikdy čas. Asi proto, že šlo o hodinky. Měla jsem spousty příležitostí, jak v běhu doby udělat raději to či ono, zařídit, vytelefonovat, odnést, odvézt, připravit, odprezentovat, naladit, vyzkoušet… A milé hodinky stále nebyly na řadě. Ostatně – proč taky. Člověk si vždy najde tolik činností, které jsou přednější, i když vůbec nespěchají… Na něco je totiž stále čas. Ten virtuální, nějaký, nedefinovatelný.

Prošla jsem řadu prodejen. Měla jsem prostý a jednoduchý požadavek: zlaté, ne příliš titěrné, co nejjednoduššího tvaru, bez řady přidaných hodnot, se skutečnými číslicemi, abych věděla, jestli je ráno nebo poledne, nebo že se už blíží večer… Po třech hodinách hledání, zkoušení a vzrůstající nespokojenosti jsem zjistila, že jsem asi zbytečně náročný kupující: požaduji to, co potřebuji. V hlavě se mi vybavily nejrozmanitější příhody ze šmejdění po obchodech… Že bych celou proceduru zase o rok odložila? Když už to tak dlouho vydrželo…
Nakonec jsem se vrátila do obchůdku, kde jsem s putováním začala. Tam se mi totiž jedny náramkové hodinky na první pohled docela zalíbily. Nechala jsem si je vyjmout z vitrínky. Elegantní, přesně něco takového jsem chtěla. S koženým páskem, sice bílým místo chtěného černého, na druhou stranu – proč ne? Nevtíravě zdobené, důstojné i mladistvé. Ano, ano, to je ono, přesvědčovala jsem sama sebe. Věcička, bez níž si naši levou ruku už ani neumíme představit, se mi zamlouvala čím dál více. Nadšeně jsem si prohlížela zápěstí.
Najednou jsem se zarazila. Provokativně, ale s důrazností sobě vlastní jsem se prodavačky otázala: Ale jak poznám, kolik je vlastně hodin? Udiveně mne přejela nevěřícným pohledem: Proč to potřebujete vědět? To už dnes nikoho nezajímá! Paní, ňákej čas?! Hodinky se musí líbit! Kdepak s časem – to už jsem dlouho neslyšela! Hodinky jsou šperk! A jestli je šest nebo osm, to si přečtete z mobilu, ne? Chtěla se paní ujistit, že jí rozumím.
Mezitím jsem postoupila k další prosklené skříňce s poněkud levnějším zbožím.
Ukažte mi, prosím, ještě tamty hodinky, zažadonila jsem. Byly úplně jiné a zatraceně levné. Ale ciferník zářil bíle a na něm se skvěly krásné čitelné číslice. Jednička, dvojka, zkrátka až do dvanáctky. Vidíte, zajásala jsem. To je ono! No, jak myslíte, přitakala prodavačka. Nebojte se, vezmu si oboje, uklidnila jsem ji. Ty drahé, protože se mi líbí, a ty levné proto, že budu vědět, kolik je hodin. Ano, já chápu, doplnila mou myšlenku. Ty krásné do společnosti, ty druhé, když půjdete třeba venčit pejska, viďte? Mám ráda výstřednosti, neobvyklá řešení i věci postavené na hlavu. A tak nabízím k diskuzi otázku: mělo by se v botech dát chodit,  foťák by měl fotit a hodinky ukazovat, jestli obchodní jednání ještě stihnu nebo se mám raději už rovnou omluvit? Nebo mi uličník čas hodinář přisoudil už jen ty procházky se psem? Abych pravdu řekla, teď sama nevím…
Eva Brixi