Rád navštěvuji hřbitovy, ty větší na okrajích měst, i ty maličké za vesnicí. Zatímco náměstí s ulicemi žijí přítomností, hřbitůvky odkazují na minulost. A když už poznávám současnou tvář lidského sídla, chci se pozdravit i s jeho dřívějšími obyvateli, kteří zde žili před dávnými i nedávnými časy, milovali a truchlili, zaobírali se běžnými starostmi a odcházeli na věčnost. Prostory za hřbitovními zdmi vypovídají mnoho o historii, slávě i úpadku daného místa, o mnoha uzavřených osudech, o životě a smrti.

Mnoho vědátorů již dávno potvrdilo, že práce, jako výslednice spojení lidské mozkovny s šikovnými prsty, vydělila homo sapiens z říše zvířat, aby opanoval planetu Zemi. Nejdříve tato bohulibá činnost udržovala při životě tlupy rovnostářsky žijících jedinců, později si její výsledky začali přivlastňovat někteří „vyvolení“, aby roztočili spirálu pokroku lidstva. Dnes jsme se, historicky vzato, dostali nejdále: Část homo sapiens pracovat nemusí. Ne, že by jejich mozkovny či šikovné prsty zakrněly, nebo se, nedej bože, porouchaly! Ani nepatří mezi „vyvolené“. Na vině je zase člověk homo capital. Nahradil homo manufaktur a podnikl běh na dlouhé trati volné soutěže k tržnímu hospodářství a povýšil je na globální.

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich říkal, že Češi jsou cyklisté: nahoru se krčí a dolů šlapou. Malý národ, který dokázal přežít v srdci Evropy, musí mít nějakou strategii vůči mocným. V cizině nás prý považují za Švejky podle ústřední postavy dobrého vojáka, kterou v celosvětově proslaveném románu zvěčnil Jaroslav Hašek. K dějinným i všedním událostem máme přistupovat, podle názoru zahraničních pozorovatelů, se Švejkovým výrokem „To chce klid!“

Mailová pošta v mém počítači přinese kdeco, je jako příliv a odliv na mořském břehu. Vedle mnoha úkolů, tedy zpráv, na něž je třeba ihned odpovědět, vyvrhne také „radostná“ oznámení o milionových výhrách v loteriích, nabídku potřebných i obskurních věcí a služeb, nesrozumitelné informace v cizích jazycích a spoustu zkomolených textů rádoby v českém jazyku (asi pro zasmání). Člověk nemá ani čas se tím nánosem písmen brodit a vyhazovat odpad do koše. Ale jako každé pravidlo má svoji výjimku i já se někdy podívám, kam bych asi neměl. Zvědavá není jenom opice.
Proto jsem si nedávno přečetl mail od kamaráda, který se volně šíří internetem a vzhledem k počtu sdílených adres se těší velké popularitě. Je na téma ekologické hnutí a postoj starší, tedy i mé generace.

Po světě chodí dva druhy lidí. Ne, nemám zrovna na mysli rozdělení podle pohlaví na muže a ženy. Rozlišuji je podle toho, zda vidí sklenici vody buď poloprázdnou, nebo z poloviny plnou. Mým měřítkem se stal optimistický nebo škarohlídský pohled na vše okolo nás.
Vím, že se nerodíme stejní. Někdo dostal do vínku krásu a šlechetnost, jiný se musí spokojit se slabšími nervy a nepřekonatelným sklonem k babským pověrám. Přesto vnímám realitu jako stejnou pro všechny. A lidé si mohou vybrat, jestli planetu začnou vnímat jako nejúžasnější místo na slunci, anebo slzavé údolí, jímž procházíme od jednoho karambolu k druhému.

Také máte někdy pocit, že toho pokroku už je na vás moc? Že se svět žene do neznáma šílenou rychlostí a vy už s ním přestáváte držet krok? Říkáte si, že už vás nebaví přizpůsobovat se novým trendům, být stále in a měnit za pochodu návyky vyšlé z módy?

Pro Pražana je víkendová chalupa jeho druhý, často vítanější a navštěvovanější domov. Sem se utíká, když už nelze snášet vymoženosti moderní civilizace, tady s radostí se žije primitivnějším, šťastnějším životem a zde se vrací k tradicím předků. Vaří se na kamnech, koupe se ve škopku a za potřebou navštěvuje se letitá kadibudka na dvorku. Bez jistého pohodlí se však přece jen nelze neobejít. Nerado se chodí pěšky i do nedalekého lesa, večery netráví se u petrolejky, ale ve svitu televizní obrazovky a koloniál chce se mít za humny, ne v sousedním městysi.

Okrajová část naší překrásné vlasti. Málo známá, tichá, ještě pořád nedotčená. Zavítá sem jen hrstka návštěvníků, ať už jsou z jiných částí České republiky, nebo ze zahraničí. Ale ti lidé tady! Možná by si člověk s dobrým vzděláním a dobrým zaměstnáním řekl: Och, jaká to bída zde? Ale ti lidé! Zvláštní, velice zvláštní. S podivuhodně zvednutým obočím by si je všechny prohlédl. A začal by se tázat. Jak tohle mohou vydržet? Kde se v nich bere ta odolnost, odhodlanost? A čím se zabaví, když jim život přinese volnou chvíli? Vždyť tu nic není. Ani peníze, ani honosné podniky. Snad jen ta příroda, kterou znají jak své boty.