Jsou věci mezi nebem a zemí, k nimž rozhodně patří jízdní řády, chování opilců a zrcadla ve zkoušecích kabinkách obchodních domů, butiků a nejrozmanitějších prodejen, před nimiž se nakrucujeme, když se snažíme zakoupit nové sukně, kalhoty či šaty. Netrpím klaustrofobií, ale přiznávám, že mi v takových prostorách bývá těsno. Nejen na duši, hlavně po těle. Ba dokonce panikařím a nevěřím vlastním očím. Evo, to jsi skutečně ty? Ptá se moje rozjívené já, když poněkolikáté pozoruji sebe samu. Vyděšeným pohledem zpytuji své dietní programy a nevím, zda se mám smát nad těmi rozpory života, nebo zda mám vlídně přijmout trest osudu - tlusťoch jsem, byla a budu.

Patřím k odnaučeným kuřákům, kteří jsou prý vůči tabákovému dýmu mnohem nesnášenlivější než lidé, kteří neměli nikdy cigáro v ústech. Přesto mi víc než smradlavý kouř vadí mediální hysterie protikuřáckých kampaní. Řekl bych, že škodí víc než nikotin, dehet a čtyři tisíce dalších látek v tabáku obsažených. Čím? Jsou dotěrnější v přesvědčování, že přinášejí tu „svatou“ pravdu, a hloupější v argumentech, jimiž proti kouření bojují. A především se snaží ubít v nás schopnost svobodně se rozhodovat.

Mám rád knihy, které je možno číst, knihy, na které se dá dívat se zalíbením a knihy, které voní...
Nevěříte, že knihy mohou i dnes vonět? Snad je to tím, že v chvatu všedního dne nezbývá čas otevřít, listovat a nechat se unášet fantazií, sněním, vzpomínáním...
Kapitán Nemo přinese závan mořských příbojů, prázdninových dobrodružství a převratných vynálezů...

Po bouřlivém týdnu od nevidím do nevidím jsem se rozhodla udělat si ve svém životě pořádek. Jako první na programu měla být návštěva praktické lékařky. Zajedu si pro recept, v lékárně nafasuju na pár měsíců prášky na tlak, které jím tak jako tak omylem, ale už to prý nelze vrátit, a bude, myslela jsem si naivně a s radostí vstoupila na kliniku. Váhavě jsem nezaplatila poplatek ve výši 30 Kč, protože vypsání receptu není totéž co osahávání pacienta, navíc moje lékařka ví, že vždycky spěchám, tak mne nepožene na žádné trapné prohlídky, rozumíme si přece... Záhy pobíhaje mezi čísly dveří, která nesouhlasila s pražádným možným systémem třídění informací, proházeli tu ordinace, stanula jsem před jedněmi, kde byla cedule s označením mé osobní praktické lékařky velikým křížem přečmáraná. Naštěstí vyšla sestra a byla nakloněna i mému dotazu: „Vaše paní doktorka má dovolenou, ale ordinuje místo ní jiná paní doktorka, počkejte si."

Místo, abych se v klidu věnoval výběru zboží v přeplněných regálech, šátrám po kapsách a v tašce, protože bez několika dioptrií si už připadám jako slepé kuře, co u cesty marně hledá rozsypané zrno. Jaképak zapírání, bez brýlí na čtení už dneska nenakoupím to, co chci, a rozhodně ne za tu cenu, kterou slibují v akčním letáku. Vždycky pak dostanu vztek na obchodníky, kteří se podbízejí mladým a na dříve narozené zákazníky vůbec nemyslí, a nebo využívají jejich snížené schopnosti správně a rychle se rozhodovat. No, lepší už to nebude!

Mám rád Vánoce. Víc ty minulé, co ožívají už jen ve vzpomínkách, než nadcházející svátky, plné nejistot a očekávání, která se mohou, avšak nemusí vyplnit. Vánoce jednou prožité dostaly své emocionální znaménko a jsou zašoupnuty někde v polici více či méně zasutých událostí. Mám tam uklizeno, abych dlouze nehledal, až budu něco urgentně potřebovat v paměti osvěžit.

Právě jsem si nějak omylem vymazal z počítače čerstvě napsaný fejeton. To víte, ještě teď jsem vzteky bez sebe. Znova ho nedám dohromady, už to nejde, už by to nebylo ono. Ptám se však sám sebe, jestli jsem nedokonalý já, nebo má pomocná technika. Samo že ona. Jak jinak! Již od prvopočátku se každá kultura snažila zaznamenat své dějiny slovem, písmem i obrazem na nosiče, které byly uschovávány na bezpečných místech.

Denně projdou mýma rukama desítky tiskových zpráv o velkých, středních, malých, domácích i zahraničních společnostech. Všechny vychvalují, jak je ta která organizace skvělá, jakých úžasných výsledků dosáhla, jaké smělé perspektivy před ní stojí a že za to můžeme děkovat neustálé péči o kvalitu produktů a o zákazníky. Pokud by se u mě dostavila profesionální deformace, začal bych věřit, že se všichni limitně blížíme naprosté dokonalosti. Ještě pár set sdělení médiím a budeme se v českém dolíčku už už vyhřívat na vrcholu.