Už máme zase na krku vánoční svátky a hrůzu z toho, že s dárky to bude letos asi pořádná blamáž. Co komu dát pod stromeček a na nikoho nezapomenout, čím udělat radost a jak nezklamat očekávání? Tohle předvánoční trauma přepadá podle odborné studie až dvě třetiny obyvatelstva, zbylá, pasivní, třetina pevně doufá, že bude tentokrát Ježíškem mile překvapena.

Patřím sice do toho jednoho procenta respondentů, kteří vyhlížejí Štědrý večer bez valného zájmu, emocí a naprosto bezstarostně, nicméně blížící se Vánoce mě přece jen přinutily zamyslet se nad zvyky, tradicemi a z nich vyplývajícími důsledky. Nikoli však v privátní, ale, řekl bych, pracovní oblasti. A položil jsem si otázku, co bych nadělil našim zaměstnavatelům, podnikatelům a manažerům, prostě těm, od nichž každý měsíc čekáme vyplacenou mzdu a každý rok růst hrubého domácího produktu. Čím bych potěšil je a zároveň prospěl národnímu hospodářství, které stále ještě hledá dno recese, od něhož by se odrazilo k vytoužené cestě vzhůru ke hladině prosperity?  
Bylo by toho jistě hodně, co bychom my všichni uvítali: Vymahatelné zákony,
právo na straně poctivých, dobře fungující úřady a mohl bych jmenovat další neuskutečněná a zřejmě i neuskutečnitelná přání, po nichž toužíme a jež nám někdo, neznámo kdo, nedovolí splnit. Jenže mě tentokrát přišlo na mysl něco ne tak absolutně nesplnitelného, i když hodně, hodně vzácného. K Vánocům 2009 bych firmám, ale celé zemi, nadělil Odboráře roku. Že nevíte, o čem píši? O představitelích zaměstnanců, dosahujících tak vynikajících výsledků, že se umístili na nejvyšších místech regionální, celostátní, evropské, transatlantické, globální soutěže Odborář roku, desetiletí, století, milénia. Myslím to docela vážně, protože věřím, že každá společnost se může rozvíjet nejen díky elitám podnikatelským, ale i odborářským a obecně lidským. Kde je vzít? Ze soutěží, které dosud chybí, ale které by měly být co nejdříve vypsány.
Jak si představuji takového topodboráře? Měl by to být člověk, který nesleduje pouze omezený zájem jedné strany, ale jedná v souladu s prospěchem vlastního podniku, oboru nebo odvětví a v širším měřítku i celé země. Proto by asi nevystačil jen se zkušenostmi námezdně pracujícího, ale na vlastní kůži by měl zažít radosti a strasti života podnikatelského.
Pak by k sociálnímu dialogu přistupoval s komplexními znalostmi i větší zodpovědností. Když už jsem se o svém nápadu tak rozepsal, měl bych zveřejnit i svého kandidáta na Odboráře roku. Budete možná překvapení, ale sáhl bych po Jaromíru Duškovi, který už se zdánlivě dostal za zenit své kariéry. Kdysi obávaný odborářský boss, který v 90. letech vyhrál stávku železničářů nad všemocným státem, se sice vytratil z pozornosti médií, ale určitě dospěl. Dozrál tím, že si pořídil malou vodní elektrárnu a vedle odborářského „řemesla“ začal podnikat. Vyprávěl mi s neskrývaným nadšením o tom, v jakém stavu převzal Kaplanovu turbínu, jak se pustil do oprav stavítek a hradítek, aby mu neutíkala voda, jak zapojil do díla i své děti, aby z nich vychoval starostlivé hospodáře, zmínil se o špatném spaní, když udeřilo sucho a hladina klesla… V té chvíli mi ten chlap, který naháněl hrůzu ministrům i premiérům, byl přes všechny jeho nectnosti velmi sympatický. Před letošními Vánocemi jsem si na něj s vděčností vzpomněl a jistě už chápete, proč.
Věřím, že projekt Odborář roku nezůstane jen mým bláhovým nápadem. Lépe řečeno, že si my všichni budeme vidět dál než na špičku nosu.
Pavel Kačer