Léto budiž pochváleno!, prohlašoval Miroslav Horníček. A lidé mu dávali za pravdu, nikdo neprotestoval. Znám sice pár milovníků zimních sportů, kteří přes školní prázdniny pracují, aby měli dost volna v prosinci, lednu nebo v únoru, ale ani ti v zásadě nic proti letním měsícům nemají.

Mám ráda nebeský humor, který dělá člověka člověkem a přivádí ho k poznání, že jsme si v jistém slova smyslu všichni rovni... Ctím lidi, kteří se dokáží zasmát nad prohřešky všedního dne, jež činíme, aniž o tom přemýšlíme. Ctím každého, který ví, že i ten druhý může být omylný.

Máme se až příliš dobře? Když o tom svého času chtěl obyčejné lidi přesvědčit ministr financí Miroslav Kalousek, se zlou se potázal a málem dostal přes ústa. I průzkumy veřejného mínění zcela jasně ukazují, že většina z nás není spokojena s klesající životní úrovní a přála by se mít lépe. Očekává to především od vlády a politiků. 
Nechci teď psát o tom, že podnikatelé a živnostníci do této většiny nepatří, protože spoléhají především sami na sebe. Od státu pouze chtějí, aby jim neházel klacky pod nohy, vytvořil rovné konkurenční podmínky na trhu a neumořil je nadměrnými daněmi.

Nevím, co mne to popadlo. Zmocnila se mne nepopsatelná touha vsadit sportku a vyhrát. Bylo to nutkání srovnatelné s nepoznanou erotickou touhou puberťáka. Hlad po něčem, co neznám, podivná intuice, že to vyjde. Navzdory tomu, že chodím po tomto světě již dosti desetiletí a můj organizmus je značně opotřebován, přidala jsem ono osudné úterý do kroku, abych stihla navštívit poštu dřív, než hodiny na věži blízkého kostela zhatí moje rozhodnutí. Cestou jsem se stavila v blízké cukrárně, abych navodila mé duši náležitou psychickou pohodu.

Zatímco žena je pracovitá a trpělivá, muž je hravý a vynalézavý. Myslíte si, že uvádím klišé, které už dávno vyvrátil sám život? Opravdu? Možná, že emancipace v moderní době klade na slabé pohlaví podobné nároky jako na jejich mužské protějšky, ale podle mého soudu tisíce let vývoje a specializace mužských a ženských rolí se nedá jen tak smáznout nějakou směrnicí nebo politickým programem.
Chtěl bych vzpomenout myšlenky mého otce, který se v jednom fejetonu zabýval mužem a ženou v kuchyni.

Sestra žije v Rakousku. Píše mi pravidelně. Nemine týden, abych od ní neměl ve schránce dopis. Otevřu email, zpráva zase chybí, zato v příloze čtu tklivé ponaučení, že bez lásky to na světě nejde. Proti lásce a milování v zásadě nemám vůbec nic. Chci však přejít k prozaičtějším věcem, proto hodlám tuto korespondenci utnout. Nemohu.

Také v sobě někdy pocítíte magickou sílu a nutkání něčeho se zbavit? Zahodit to, zničit, odstranit z dohledu? Nevidět to, nevnímat? Získat prostor a nově se nadechnout? Ženy to mají v povaze. Občas se naštvou a jsou schopny zlikvidovat kde co. Hlava nehlava se zbavují všeho, co život v běhu času do bytu přinesl, přitáhnul a uložil. Ať jsou to dárky od příbuzných, pozornosti podniku, upomínkové předměty z cest, nadšenosti drahého chotě. Nebo věci, které kdosi v dobrém rozmaru odložil do obýváku, ložnice či předsíně. Kýmsi je myšlen manžel, kterýžto je veskrze vetešník, sběratel a obdivovatel mnohého.

I když máme obě ruce stejné na pohled, rovněž uchopovací reflex funguje v pravačce i levačce stejně, pokud jde o šikovnost, rovnocenné si obě končetiny prostě nejsou. Tímto banálním konstatováním vás asi nepřekvapím, na tomto zjištění se jistě všichni můžeme shodnout: Není ruka jako ruka.