Písnička z roku 1957 vyvolává trochu nostalgický úsměv. Už si ji pamatuje málokdo, ač byla prvním československým videoklipem. Slova pokračovala:
Do vázy kytici, pod vázu stůl, ke stolu židli, kdo židli má, bydlí, každý, kdo bydlí, má starostí půl, jen jedno lůžko radši a dva kartáčky zubní, když lůžko nepostačí, tak se má milá zhubni... Josef Bek a Irena Kačírková si před kamerami zařizovali bydlení.

Člověk se někdy potřebuje vyjádřit přesně a náležitě. Tedy vlastně vždycky, ale občas mu to nejde. Jsa zblblý vším, jen ne čtením krásné literatury a poezie, ochabuje zásoba slovní, ta, po níž volají všichni ještě vzdělaní jazykozpytci. A tak homo sapiens hledá slova, a nejen to. Aby je měl, slova si vymýšlí. Třeba onehdy. Jak bych měla nazvat dávné příbuzné, kteří se postarali o moji jasnou budoucnost? Prapředek a prazadek, jinak to nevidím.

Učit se máme celý život, dokonce hned třikrát, jak nám svého času připomínal fousatý klasik s pleší. Jenže je rozdíl, jestli se pouze dovzděláváme v oboru a dospíváme tak postupně až k mistrovství, nebo musíme na stará kolena začínat s něčím novým zcela od nuly a nouze nás náhle nutí po novu „housti" jak Dalibora z Kozojed. Nemusí hned jít o rekvalifikaci z důvodu trvalé ztráty původního povolání. Stačí, když se ve zralém věku učíme řídit. Stalo se to nedávno i mé šéfové.

Nestalo se vám to také? Sedím si tak u PC, čekám na myšlenku, vím, že marně, když tu najednou pink a mejl mi cinkl o monitor. Že prý mi jakási Gertruda Šílená posílá zprávu a já se mám hned ozvat na serveru, kde na mě čeká nejen ona, ale celý širý svět.

První roky života prý jsou nejdůležitější. V přírodě to platí bezpodmínečně a až do komických konsekvencí. První, co mládě uvidí, považuje za svou matku. Vědci s tímto jevem rádi experimentují a neváhají podvrhnout zvířeti ke kojení cokoli, co je právě napadne.

Už máme zase na krku vánoční svátky a hrůzu z toho, že s dárky to bude letos asi pořádná blamáž. Co komu dát pod stromeček a na nikoho nezapomenout, čím udělat radost a jak nezklamat očekávání? Tohle předvánoční trauma přepadá podle odborné studie až dvě třetiny obyvatelstva, zbylá, pasivní, třetina pevně doufá, že bude tentokrát Ježíškem mile překvapena.

Chodila jsem okolo ní po špičkách, pohlížela k ní s nedůvěrou, už už jsem se k ní sehnula, ale zase jsem ucukla, no, než jsem jí po letech nabídla ruku, bylo to velké přemáhání. Pokušení jsem však již dál odolávat nemohla. Ta touha se s ní skamarádit byla tak znatelná, že rozumem nešla přebít, a tak jsem vstoupila. Do hvězdného prostoru jménem osobní váha.

Že nic není takové, jak se na první pohled zdá, se člověk přesvědčuje dnes a denně. A to nejen v mezilidských vztazích, politice nebo v nějakém virtuálním světě, ale dokonce i v takové exaktní oblasti, za jakou můžeme považovat ekonomiku. Vím to, ale stejně mě to vždycky trochu vyvede z míry a nutí popřemýšlet nad smyslem a relativitou našeho počínání.