Listopad má rád málokdo, snad jen Depka z filmu V hlavě nebo moje maminka, která je podobného ražení, asi proto, že se v listopadu narodila. Mně ale tahle doba úplně nevyhovuje. Slunečný podzim je nenávratně pryč a kouzlo Vánoc zase v nedohlednu. Jen neustále prší, prší a prší. Nebo přímo leje, k tomu ještě fouká a zima zalézá až do morku kostí. Musím souhlasit, že bych tento měsíc společně s únorem klidně vynechala. Už roky tedy přemýšlím, jestli se vydat někam do tepla, ale i letos tenhle plán ztroskotal.

Pro někoho je krizový začátek nového roku, pro mě je to začátek září, a to i 18 let po ukončení povinné školní docházky. V mém případě totiž nikdy nešlo o školu, respektive o práci. Na pravidelný režim spojený s povinnostmi jsem se po neproduktivním létě spíš těšila. Z podzimního ochlazení jsem už tak nadšená nebyla, ale největším problémem byly moje narozeniny, ze kterých mám „depku“ už od útlého věku a moc tomu nepřidaly ani další „slavnostní chvíle“, které následují v říjnu a prosinci. O jakých mluvím? K tomu se dostanu.

Miluji mrkvovou šťávu. Sem tam tedy naláduji odšťavňovač a vymačkám z mrkve i duši. Je to lahoda. Jenže co s odpadem? Co s tou krásně oranžovou drtí, která by mohla ještě můj jídelníček nějak obohatit? Zkoušela jsem polévky, přidávat do karbanátků, do pomazánek, ale nikdo si nepřidal. Drcená mrkev obsadila poslední místo v mrazáku.

Klimatologové a meteorologové předpovídají, že bude hůř. Nejen že se do srdce Evropy čas od času přivalí úmorná vedra, ale že je člověk bude také obtížně zvládat. Už tím nám nahání strach. A když se člověk bojí, je to všechno ještě horší. Stává se mi, jakmile teploměr vystoupí na víc než 25 stupňů, že se hrůzou z toho, že pošplhá ještě výš, začnu horkem potácet. Mám pocit, že se nejen moje tělo, ale i moje duše přehřívá. Dříve než z objektivních příčin. Že přestávám vidět, slyšet i myslet. Vedro je totiž prevít, ale ne tak velký, jako bývá strach.

Byl to neuvěřitelný zážitek. Brzy dopoledne jsem se ocitla v Praze na Národní třídě. Nebyla přetížena turisty ani lidmi, kteří spěchají do práce. Dělníci stavební firmy, která rekon­struovala významný objekt, ještě sálali pozitivní energií, necítili únavu a sem tam poplašený bloudící chodec je nemohl vyvést z míry. Jedna z tepen a promenád naší metropole žila svěží pohodou v čase, který zpravidla nemám možnost vnímat. Jelikož v tu dobu většinou pádím hlava nehlava na schůzku, jednání, tiskovku. Zcela výjimečně mi jely všechny autobusy a tramvaje přesně podle jízdního řádu, takže čtvrthodinka k dobru, kterou jsem získala, se ukázala být vítanou pobídkou k dobré náladě. Ale nejen dobré, spíš rozverné, úžasné, neobvyklé. Prostě to byla bašta. Procházela jsem se a nic jsem nemusela.

Bývaly doby, kdy člověka potěšilo, že mu vyvezli popelnici, neb touto operací si nebyl nikdo jist. Popeláři vládli městům podobně jako psi vesnicím. Čas a nároky obyvatel však pokročily. Dnes se radujeme jen z velkých, životně důležitých věcí. Třeba když se potomek dostane na vysněnou fakultu lékařskou či multimediální komunikace a roste z něj věhlasná osobnost. I já jsem ráda v minulosti provokovala svými úspěchy, schopnostmi i vnadami. Ale jak tak moudřím, říkám si, že nejdůležitější je zachovat si zdravý rozum. A co víc, poslechnout ho společně s intuicí. Nehrnout se do všeho, co svody hříšné nabízejí.

Láska na první pohled je ta pravá. Nikdo mi to nevymluví. Přelétne jiskra a je to. A nejen v případě přitažlivosti dvou lidí. Platí to třeba o nakupování oblečení, bot nebo kabelek. Aspoň v mém případě. Když se rozhodnu, že si pořídím něco na sebe, a vyrazím nasměrovaná přesně k tomuto účelu, dejme tomu se rozhodnu pro novou džínovou sukni, přicházím domů většinou s prázdnou. Prošmejdím několik obchodů, ale nepořídím. Je to hledání za každou cenu. A to nefunguje. Naopak koupím vždy, když mi něco jen tak nahodile padne do oka. Je jedno, jestli se tak děje v obchodě kamenném, nebo na e-shopu.

Když si to takhle v podvečer šlapete po polní cestě a v korunách stromů či tajemně ukrytí v křovinách prozpěvují ptáci své jarní písničky, je vám dobře na světě. Vzpomínkami se vracíte do dětsví, kdy jste s partou sobě rovných běhali po příkopech, zdolávali kaluže a naschvál bořili botky do bláta na protest spoutanosti zvyklostmi, tradicemi a rodičovským příkazům. Právě v tento okamžik jste zase volní jako ti zpěváčci v nebi, jako lehký vánek, který křísí vaši tvář po desetihodinovém sezení u počítače. Máte chuť si poskočit, zavýsknout, dýcháte zhluboka a nabíráte tu nejlepší energii života, jež k vám proudí od shora dolů i obráceně.