Určitě jste se s tím setkali. Najednou přišla nemoc a vám bylo souzeno měsíc pobýt v posteli. Co naplat? Museli jste klid na lůžku podstoupit. Přání brzkého uzdravení sice přicházela od všech známých, ale na pohodě vám to nepřidalo. Ba naopak. Podezření se klubalo na svět. Proč se všichni tak starají? To se se mnou děje něco moc zlého? A začali jste přemýšlet o životě jinak než v tom věčném spěchu, kdy pro jednu věc zapomínáte druhou. Najednou se plíživě otevřel prostor, do kterého činorodost nemá šanci nahlédnout. Lapilo vás to. Myšlenka střídala myšlenku a nebylo úniku. Až verdikt lékaře posunul vaše úvahy zase o něco optimističtějším směrem. Přestali jste se pozorovat a začali likvidovat resty, které zatím doma i ve firmě narůstaly nevídaným tempem.

Denně ke každému z nás míří nespočet informací o umělé inteligenci. Jak pomůže ušetřit čas zdravotníkům, protože převezme rutinní operace, vyřizování denní agendy. Kterak bude ku prospěchu rozvoji cestovního ruchu, protože nebudou potřeba recepční. V supermarketech se zákazníci obejdou bez pokladních, protože vše vyřídí s AI. Ta bude vytvářet personalizované plány stravování, užívání výživových doplňků a bude nás vést při volbě životního partnera. Navrhne interiér bez chyby a rychle. A spousty jiných věcí.

Snad poprvé v životě jsme měli klidné Vánoce, a ještě klidnějšího Silvestra. Vážně. Vůbec nechápu, jak se nám to podařilo. Bylo vygruntováno, vypráno, vyžehleno, napečeno, navařeno, dárky čekaly pěkně zabalené. Žádný se nezatoulal a na nikoho se nezapomnělo. Pomohla jsem i se zdobením stromečku, na což jsem ještě nikdy neměla čas a nechávala tento rituál na ostatních členech domácnosti. Zkrátka a dobře, vše probíhalo podle vysněného plánu. Řízky z kapra se nespálily, bramborový salát se povedl, celý dům byl načančaný a těšil se na Ježíška. A ten opravdu přišel a naděloval. Další klid a mír do našich srdcí. Včetně odpolední procházky tak trochu v předstihu...

Dříve to měli lidé jednodušší. Na vánoční čas se chystali, spíš těšili, ale zdaleka je nechytal takový děs jako nás. Určitě neplánovali několik měsíců, jaké dárky komu dají, že je dobré je nakoupit včas, dokud ještě mají kurýři volné kapacity, a také nemuseli kalkulovat s tím, že něco nestihnou. Hostina se konala z toho, co dům dal, a toho nebývalo příliš. A dárky? Skromnost samotná, spíše pospolitost a trocha zastavení.

Listopad má rád málokdo, snad jen Depka z filmu V hlavě nebo moje maminka, která je podobného ražení, asi proto, že se v listopadu narodila. Mně ale tahle doba úplně nevyhovuje. Slunečný podzim je nenávratně pryč a kouzlo Vánoc zase v nedohlednu. Jen neustále prší, prší a prší. Nebo přímo leje, k tomu ještě fouká a zima zalézá až do morku kostí. Musím souhlasit, že bych tento měsíc společně s únorem klidně vynechala. Už roky tedy přemýšlím, jestli se vydat někam do tepla, ale i letos tenhle plán ztroskotal.

Pro někoho je krizový začátek nového roku, pro mě je to začátek září, a to i 18 let po ukončení povinné školní docházky. V mém případě totiž nikdy nešlo o školu, respektive o práci. Na pravidelný režim spojený s povinnostmi jsem se po neproduktivním létě spíš těšila. Z podzimního ochlazení jsem už tak nadšená nebyla, ale největším problémem byly moje narozeniny, ze kterých mám „depku“ už od útlého věku a moc tomu nepřidaly ani další „slavnostní chvíle“, které následují v říjnu a prosinci. O jakých mluvím? K tomu se dostanu.

Miluji mrkvovou šťávu. Sem tam tedy naláduji odšťavňovač a vymačkám z mrkve i duši. Je to lahoda. Jenže co s odpadem? Co s tou krásně oranžovou drtí, která by mohla ještě můj jídelníček nějak obohatit? Zkoušela jsem polévky, přidávat do karbanátků, do pomazánek, ale nikdo si nepřidal. Drcená mrkev obsadila poslední místo v mrazáku.

Klimatologové a meteorologové předpovídají, že bude hůř. Nejen že se do srdce Evropy čas od času přivalí úmorná vedra, ale že je člověk bude také obtížně zvládat. Už tím nám nahání strach. A když se člověk bojí, je to všechno ještě horší. Stává se mi, jakmile teploměr vystoupí na víc než 25 stupňů, že se hrůzou z toho, že pošplhá ještě výš, začnu horkem potácet. Mám pocit, že se nejen moje tělo, ale i moje duše přehřívá. Dříve než z objektivních příčin. Že přestávám vidět, slyšet i myslet. Vedro je totiž prevít, ale ne tak velký, jako bývá strach.