První roky života prý jsou nejdůležitější. V přírodě to platí bezpodmínečně a až do komických konsekvencí. První, co mládě uvidí, považuje za svou matku. Vědci s tímto jevem rádi experimentují a neváhají podvrhnout zvířeti ke kojení cokoli, co je právě napadne.

Ani u narozeného človíčka tomu nemůže být jinak. Co vám rodiče vtloukají do hlavy, jaké prostředí vás na začátku obklopuje, jaká morálka v tu dobu vládne, to přijímáte jako normu. Normální je to, do čeho jste se narodili a v čem jste byli vychováni.
„Maminka má vždycky pravdu,“ rostlo v nás přesvědčení víceméně neuvědoměle, avšak o to víc se nám tato pravda dostala pod kůži. I rebelující dítka, jež se negativně vymezovala vůči rodičovským dogmatům, je tím pádem chtě nechtě potvrzovala.
Svým způsobem si svět svého dětství a mládí neseme s sebou až do smrti. Jím poměřujeme všechny novoty a proměny a divíme se, kam až dospěl. K naší nelibosti zjišťujeme, jak se ty staré dobré časy vzdalují od našeho ideálu
jako prázdný perón od odjíždějícího vlaku.
Rozhodně nepatřím k výjimkám, co potvrzují pravidlo. Mou hlavu ovládá už pěkně starý software, jenž bych mohl dle dnešních zvyklostí pojmenovat Windows 1959 s lehkým upgradem 1962 až 1966. Na další aktualizace osobního řídicího systému jsem už neměl chuť, nepřijímal je a postupně je odmítal se stále větším odporem. Jak se říká, starý hardware novým kouskům nenaučíš! Myslel jsem si, že s tímto programovým vybavením si vystačím a celkem v pokoji dožiji až do penzijního, respektive kremačního věku. V tom jsem se však zmýlil, protože častěji a častěji zjišťuji, že mi chybí ovladače k připojení nových periferních zařízení a řešení aktuálních funkcí. Prostě mám někdy nepříjemný dojem, že jsem vedle jak ta jedle.
Rád bych se poradil se svými rodiči a prarodiči, ale příležitost jsem už dávno promarnil. Jak by mi však mohli pomoci? Naši předkové měli život kratší, rozhodně i klidnější, a hlavně – nikdy nebyl provázen tak převratnými změnami. Snad si o tom promluvit s vrstevníky, pokud porozumí, co mám na mysli… První pokus jsem vlastně už učinil těmito pár řádky a budu jen rád, dostanu-li na ně nějakou odpověď. Nebojte se se mnou třeba i nesouhlasit.
Abych jen neurčitě neteoretizoval a aspoň náznakem ukázal prstem na to, co chci vyjádřit, dám příklad rovnou ze života. Nedávno jsem se bavil s našimi nejlepšími obchodníky. Přetřásaly se, jak jinak, ekonomické těžkosti naší doby a jak z nich ven. Chtěl jsem také něčím vlastním moudrým přispět do mlýna. Bez velkého váhání jsem vytáhl eso z rukávu. Přesvědčení, jež si nesu s sebou celý život:
„Nikdo neumí tak kšeftovat jako to uměli Židi. Ale kde je vzít? V tom je ta potíž!, “ opakoval jsem moudrost, kterou mi v dětství vštípila babička, vdova po židovském továrníkovi z malého města na východě Čech. Bylo to pro mě vysvětlení, že nám business po válce nešel, jak bychom si představovali. Půl století jsem se spokojil s tímto jednoduchým vysvětlením a měl v duši klid. Mohl bych s ním i dožít, kdybych si svůj názor nechal pro sebe.
Nenechal jsem. Bylo to venku a odpověď na sebe nenechala čekat. Dověděl jsem se ze zasvěcených úst, že stejnou ekonomickou krizi, mizérii v obchodování, nemáme jen my tady doma, ale stejnou řeší i v Izraeli. Recese zkrátka nebere ohled ani na národnost ani na vyznání.
Co dodat? Chvíli mi trvalo, než jsem si to přebral. Teď už je mi to jasné: Maminka (a babička) mají vždycky pravdu. Jenže svět už není, co býval!
Pavel Kačer