Kam se poděla letošní zima? Stále jsem čekal, kdy udeří pořádné mrazy, zamrzne obecní rybník, sněhem zapadnou okolní stráně a silničáři budou, tak jako každý rok, opět zaskočeni. Čekání však vyznělo naplano, ačkoli  rosničky a po nich média strašily, že se máme připravit na tuhou zimu - a to už v prosinci. Není nic horšího než nenaplněné očekávání.

Přišlo to jako z čistého nebe. V předmětu mai- lu dvě slova: láhev rumu. Zavětřila jsem. Cítila jsem opojnou a ničím nezaměnitelnou vůni. Zavřela jsem oči. Opravdu, nepřehlédla jsem se. Láhev rumu.
Takový mail jsem ještě nikdy nedostala. O to větší byla nedočkavost zjistit, co v něm stojí. Nic víc, nic míň: láhev rumu. Skutečně. Jenže aby vám jen tak někdo poslal, láhev rumu?

Také věříte na pohádky? Že to s vámi pan doktor myslí jen v dobrém a že pro vaše zdraví udělá první poslední? Pokud odpovídáte souhlasným kývnutím hlavy, pak stále žijete v úžasném pohádkovém světě, kde vždycky nakonec zlo prohrává a poctivec je štědře odměněn.

Ty krásně voníš, děl můj partner, když si mne přivinul k sobě a hodlal mne na přivítanou políbit do vlasů. Znova se nadechl, chvíli bylo ticho a pak dodal: řízkama. Bylo mi to jasné, pach oleje z friťáku vykonal své, nedalo se to zapudit ničím, co bylo po ruce. Celý dům včetně osazenstva byl prosycen jednolitou vůní, příjemnou pro hladové, povzbuzující chuťové pohárky, lid pojící radostí z jídla, ale to je tak asi vše. Je to parádní zpráva, nebo naopak? Jak se to vezme.

Někteří zastánci spikleneckých teorií jsou přesvědčeni, že nás ovládají bytosti z vesmíru. Aniž to tušíme, jsme pouhými pěšci na kosmické šachovnici a poslušně vykonáváme cizí vůli superinteligentních bytostí z jiných galaxií. Ony si s námi pohrávají, využívají nás ke svým zájmům, používají nás k bojům jedněch proti druhým, dobyvačným výbojům k cizímu prospěchu, stáváme se bezděčnou obětí pro jejich zábavu. Taková „tušení stínů“ měly už nejstarší lidské civilizace, nazývaly je bohy a zasvěcovaly jim chrámy a kultovní oběti.

Pravou hodnotu lidí, věcí a událostí poznáme, až když je ztratíme, zmizí, uplynou. Uvědomil jsem si tu starou pravdu před pár dny, kdy srdíčko našeho souseda nevydrželo letní horka a zastavilo se. Měl sice už svůj věk, ale letos dovršenou osmdesátku jsme mu nehádali. Především byl stále plný života, a jak už to u starých lidí na vesnici bývá, od rána do večera se nezastavil. Měl svou zahradu, kde pěstoval okurky a brambory, hejno slepic, rybaření jako koníčka. Do okresního města si dojel na kole, a když bylo potřeba, i dál. Ani v zimě nezahálel. Věděli jsme, že doma plete vlněné šály, protože se jednou pochlubil a taky postěžoval, že je nikdo nekoupí. Kdo má alespoň malé hospodářství, moc dobře ví, co to obnáší udržet ho v chodu.

Potřeboval jsem se domluvit s jedním člověkem, který vede korporátní komunikaci v jisté firmě – telefonním operátorem. Mylně jsem se domníval, že stačí v seznamu vyhledat správnou stránku, číslo a zvednout telefon. Žluté stránky už po ruce nejsou, otevřel jsem tedy příslušnou webovou stránku a začal pátrat po kontaktu. Ačkoli s touto činností mám dlouholeté a zpravidla i úspěšné zkušenosti, dlouho jsem nemohl nic najít. Když se mi konečně po značné námaze podařilo dovolat do uvedené firmy, nechtěli mi tam telefonní číslo na požadovaného zaměstnance sdělit.

Já vím, počasí je určující veličina přírody, a umět ho předvídat lidstvu přináší velké hodnoty. Na druhé straně – počasí nás má v hrsti. K čemu by byly deštníky, kdyby nepršelo, že... K čemu zas opalovací krémy, když by nebylo se proč opalovat, kdyby nepražilo slunce... Ale hlavně, kdybychom nevěděli dopředu, jak bude, kdyby nás média, instituce a firmy nechaly jen tak, na pospas sobě samotným! Kdyby nás dopředu nesměrovaly, jak se zařídit, až to či ono přijde... Kdyby nás neuváděly v běs a pomatení smyslů, nepůsobily davovou psychózu. Co na tom, že každý cítíme, že je mráz nebo parno, že prší nebo je pod mrakem! Co na tom, že máme na zdi či na okenním rámu teploměr, který po léta spravedlivě funguje.