Nejsem Pražan křtěný Vltavou, ale prachobyčejný venkovan. Patřím mezi ty, kterých je třináct do tuctu a kteří přicházejí do hlavního města za prací. Ve velkoměstě jsem i tři desetiletí žil, ale srdcem jsem zůstal člověkem z malých poměrů. Teď se počítám mezi přespolní v přeneseném i pravém slova smyslu. K autobusu chodím denně vyšlapanou cestou přes pole, na kterém dozrává ozim. A protože zemědělství byla moje druhá profese, na přírodu se dívám nejen jako její obdivovatel a ochránce, ale i jako hospodář vyhlížející dobrou úrodu.

S věkem prý přichází moudrost. Asi ne ke každému, ale jen k připraveným a ochotným naslouchat. Někdy může takové poznání nebo prohlédnutí náležitě překvapit. Přivede vás k proměnám tam, kde se člověk cítí doma. Řadu činností vykonává už od kolébky, dětských střevíčků a koho by napadlo, že v tom může být problém.

Každý má asi nějaké své místečko, kam se rád vrací. Nebo zpravidla to tak bývá – ale až ve věku, kdy mají lidé čas přemýšlet nad tím, co bylo, co ještě možná bude. Ti mladší zcela racionálně táhnou tam, kde jim je dobře, kde něco prima prožili, kudy šly jejich první lásky. Proč ne? Mnohokrát jsem se setkala s myšlenkou, že se svět zmenšil, takže není problém se z Evropy a jejího srdce pohnout tu na Sibiř, tu do Jižní Ameriky, jindy zas do Afriky či do Austrálie. A bez velkých plánů, filozofických úvah, či dokonce obav. Lusknete prsty a v kapse máte letenku do cíle snů. Možná to jde snadněji než třeba do Havířova nebo Písku z Prahy.

Říká se, že kdyby bůh chtěl, aby člověk kouřil, udělal by mu místo nosu komín. Silný argument proti kouření! Ale platí ve všech dalších případech? Že by ani nechtěl, aby létal, protože jinak by mu na zádech přidělal křídla? Bůh suď?! Jedno však vím jistě. Všem mužům (a některým ženám) vložil do srdce lásku k automobilům, motocyklům, výbušným motorům a rychlosti. Někdo by mohl argumentovat, že kdyby si stvořitel přál, aby lidé kolotali v neustálém pohybu z místa na místo doprovázeni velkým hlomozem a puchem ze spáleného benzinu a nafty, vytvořil by jim místo nohou kola s pryžovými pneumatikami a místo srdce čtyřtaktní osmiválec.

Kam se poděla letošní zima? Stále jsem čekal, kdy udeří pořádné mrazy, zamrzne obecní rybník, sněhem zapadnou okolní stráně a silničáři budou, tak jako každý rok, opět zaskočeni. Čekání však vyznělo naplano, ačkoli  rosničky a po nich média strašily, že se máme připravit na tuhou zimu - a to už v prosinci. Není nic horšího než nenaplněné očekávání.

Přišlo to jako z čistého nebe. V předmětu mai- lu dvě slova: láhev rumu. Zavětřila jsem. Cítila jsem opojnou a ničím nezaměnitelnou vůni. Zavřela jsem oči. Opravdu, nepřehlédla jsem se. Láhev rumu.
Takový mail jsem ještě nikdy nedostala. O to větší byla nedočkavost zjistit, co v něm stojí. Nic víc, nic míň: láhev rumu. Skutečně. Jenže aby vám jen tak někdo poslal, láhev rumu?

Také věříte na pohádky? Že to s vámi pan doktor myslí jen v dobrém a že pro vaše zdraví udělá první poslední? Pokud odpovídáte souhlasným kývnutím hlavy, pak stále žijete v úžasném pohádkovém světě, kde vždycky nakonec zlo prohrává a poctivec je štědře odměněn.

Ty krásně voníš, děl můj partner, když si mne přivinul k sobě a hodlal mne na přivítanou políbit do vlasů. Znova se nadechl, chvíli bylo ticho a pak dodal: řízkama. Bylo mi to jasné, pach oleje z friťáku vykonal své, nedalo se to zapudit ničím, co bylo po ruce. Celý dům včetně osazenstva byl prosycen jednolitou vůní, příjemnou pro hladové, povzbuzující chuťové pohárky, lid pojící radostí z jídla, ale to je tak asi vše. Je to parádní zpráva, nebo naopak? Jak se to vezme.