Nedělní večer jsem strávil u televizní obrazovky s Kráskou v nesnázích. Sledoval jsem příběh o mladé matce, která se svými dětmi řeší existenční problémy, a kouzelném podnikateli – emigrantovi ze slunné Itálie. Ve filmu se v moderních kulisách odehrává lehce intelektualizovaná červená knihovna, kterou kazí jen nejasný závěr. Hlavní hrdinka neví, zda ji plně uspokojí sladký život se šlechetným, bohatým mužem, jak stojí v pohádkách („…a žili spolu šťastně až do smrti“), nebo nevydrží bez dráždivého, obhroublého vztahu v primitivních domácích podmínkách.

Někdy si doma připadám jako neznalý cizinec. Stává se mi to, bohužel, stále častěji a dojem z toho mám víc a víc zmatenější. Nechci teď mluvit o generačním problému, nemám na mysli vlastní profesi, jíž paradoxně rozumím stále méně, čím ji vykonávám déle. Rád bych napsal pár řádků o nástroji ke vzájemné domluvě, který používá každý, někdo lépe, jiný hůře. Tím, co se mi nelíbí, je český jazyk, lépe řečeno to, co z naší mateřštiny děláme. Jde to tak daleko, že se často ptám, jestli ještě používáme češtinu, zda se jedná o její upgradovanou či faceliftovanou verzi, nebo už jsme postoupili na level, který původní praotcův jazyk jenom vzdáleně připomíná.

Nemáme doma sbírku básní od...? Zeptala se onehdy dcera gymnazijních let vedena vidinou povinné četby, kterou už chtěla mít z krku. Jo jo, Kačenko, určitě máme, ovšem s ohledem na přestavbu rodinné knihovny ti doporučuji koupit si tu knížku znova, radila jsem vyhýbavě a ve snaze shodit ze sebe zodpovědnost za poklady, které pod návalem domácích a firemních povinností nestačím tak pečlivě střežit jako dříve.

Připravoval jsem vánoční anketu do naší přílohy Prosperita Madam Business. Pokládal jsem manažerkám a podnikatelkám obligátní otázku o cukroví a dostával odpovědi, které víceméně potvrzovaly tradiční obraz české domácnosti. I ženy ve vrcholných funkcích a stoprocentně zaměstnané svou firmou musí na svátky napéct, anebo alespoň pro své nejbližší sehnat domácí cukroví. Jak jinak – vždyť ani první dáma nepřestává být v soukromí manželkou, mámou, babičkou a chová se podle toho. Tedy nic překvapujícího. Ale nejsem si zcela jist, zda totéž bude jednou platit i pro mladší generace.
Kde chybí děti, nelze čekat vnoučata a možná se postupně vytratí i role rodičů a prarodičů. Ale to je na docela jinou diskuzi…

Už je to hodně dávno, co mi slovo recese poprvé zamotalo hlavu. V novinách jsem se dočetl, že na kapitalistický svět dolehla recese. No vida, říkal jsem si, další důvod závidět lidem za železnou oponou! Čeká je velká legrace.

Už to není takový vládce času jako dříve. Už to není takový strašák jako za dob mého dětství. Ptáte se, co? No přece jarní úklid! Bývalo zvykem, že se před Velikonocemi z domova stal na dva víkendy neřízený mumraj. Než přízemí domu pošlapali koledníci, ať už ti malí a ustrašení, anebo ti dospělí, kteří přišli na panáka, na chlebíčky i na dorty, které jim hojně padaly na koberec, bývalo u nás hotové pozdvižení. Nejen že se ometaly pavučiny, myla okna, praly záclony a věšely čisté závěsy, také se rolovaly koberce  a odstavoval nábytek, vymývaly a blýskaly vitríny skříněk a zasklených polic, leštil nábytek, regenerovaly se rámy obrazů, sprchovaly se květiny, a bůhvíco ještě. Hotové peklo, jak nasupeně mumlal můj otec. Než se vše rozházelo a znovu dalo do pořádku, nazdobilo, namašličkovalo a vyvětralo, než nastal nájezd koledníků, stálo to maminku a nás, dítka, notnou dávku sil. A na to se jen tak nezapomíná.

Máme takovou zašlou roubenou chalupu na okraji Kokořínska. Nemusíme ani z Prahy cestovat moc daleko, abychom se ocitli v docela jiném, prostším světě, kde se žije jinak, po venkovsku. Máme to tam rádi.

Když mi bylo dvacet a měl jsem, jak mi tehdy říkali, ještě celý život před sebou, připadali mi lidé z generace mých rodičů staří. Bylo jim čtyřicet, padesát let… Teď bych ty padesátníky a padesátnice považoval za mladíky a mladice.