Nemáme doma sbírku básní od...? Zeptala se onehdy dcera gymnazijních let vedena vidinou povinné četby, kterou už chtěla mít z krku. Jo jo, Kačenko, určitě máme, ovšem s ohledem na přestavbu rodinné knihovny ti doporučuji koupit si tu knížku znova, radila jsem vyhýbavě a ve snaze shodit ze sebe zodpovědnost za poklady, které pod návalem domácích a firemních povinností nestačím tak pečlivě střežit jako dříve.

Když dítě prochodilo několikero knihkupectví, vzdalo to. Nevěřila jsem. Absolvovala jsem tedy totéž. Moje oko toulalo se po regálech současných bestsellerů, detektivek, životopisů i nepovedených povídkových sborníků, listovala jsem výpravnými průvodci měst, reprodukcemi skvostů architektury i malířských objevů posledního tisícitelí, knihami kreslených vtipů i nádhernými kuchařkami stejně tak jako dějinami piva, vína i destilátů. Začetla jsem se do encyklopedií, slovníků i učebnic. Opravila jsem si názor na současnou českou prózu a ujistila se, že publikací pro podnikatele a manažery vedoucí je k poznání i dalšímu vzdělání máme konečně hojnost. Literatury k tomu, jak se z obyčejného člověka stane úspěšný milionář také.
Knihami o bylinkách, zahradách, sportovních géniích, magii či literaturou faktu se to na policích i pultech či ve stojanech jen hemží. V knihkupectvích najdete konečně diáře s pestrými deskami, přenádherné kalendáře i ty obyč stojací, koupíte zde tužku i pravítko, mapu i kávu.
Ale poezie, to je bída. Lid ji nechce. Básníci se schovávají. Nebo nejsou, co já vím. A zájem vydavatelů a nakladatelů není ani o díla těch, kteří již dávno nejsou mezi námi. Jména Nezval a Seifert, Villion nebo Shakespeare - ty vnímá už asi jen generace padesátníků, protože to za jejich školních i těch následných let náleželo k všeobecné vzdělanosti. Večery poezie patřily na program kulturního zážitku dělníka i vědce. Recitovalo se v hospodě, vinárně i na prknech, která znamenají svět. Básník byl někdo, neboť to byl on, který se ostatním neostýchal otevřít srdce. A ostatní na to byli zvědavi.
Dnes je to horší. Kult básně neexistuje. Chápu, každá doba má své, a není-li celospolečenská objednávka, proč to řešit. Nebo naopak - vyvolat tuhle objednávku? Jak? Kdo ví.
Pohltila nás rychlost a agresivita informačních technologií, která nás učí žít podle principů jiných než těch, které se rýmovaly. I to má svůj půvab, jsme nadšeni, máme hned to, co skoro vždy potřebujeme. I já. Možná však že právě rychlost a globální přítomnost jedniček a nul mohla by nás přimět ke vnímání krásy a umění slova a chuti znovu toužit po životě oslazeném útlou knížečkou veršů nebo jejich čítáním alespoň na monitoru. Řeč vázaná hladí duši, i když někdy jeden pochybuje, proč tohle a támhleto autor vůbec napsal.
Z knihkupectví pražských odcházela jsem nesmutná. Vím, že přijde doba, kdy se zas bude recitovat, kdy lidé zatouží uklidnit sami sebe. Dnes se od sebe vzdalují, aby se posléze přiblížili. Tak to prostě je. Až ta chvíle nastane, budou i přihrádky s dotisky básnických sbírek osahané a znovu zející prázdnotou. Bude vyprodáno a ne nenaplněno jako dnes. Do našeho nitra se budou básničky ukládat jako do deníčku třináctiletých. Básníky budeme zvát na firemní vánoční večírky stejně tak chtivě jako v současnosti modelky či sommeliéry.
Eva Brixi