Dříve jsem nosívala kufřík. Někdy bylo těžké rozeznat, zda jde o zavazadlo spíše pro pány, nebo pro dámy, ale to mi nevadilo. Podstatné bylo, že se mi tam všechno pěkně vešlo a že jsem za každých okolností věděla, kam a pro co sáhnout. Jedna přihrádka, druhá i třetí, každá přísně vymezovala obsah – jaké desky se vejdou, kam diář, kde bude mobil, kde peněženka, parfém, kapesník. Kde mají být umístěny doklady, kde taštička s malováním, kde žvýkačky, kde vizitník, kde pouzdro s brýlemi. A spousty dalších věcí a věciček, bez nichž se žena z domova nevzdálí.

Pravda, někdy se můj kufřík podobal naditému kufru, s nímž se člověk vypravuje, na severní pól než na obchodní jednání, anebo připomínal sekundy po vyloupení banky. Ani to mne však neodrazovalo od toho, abych do různých kufrů a kufříků investovala patřičné prostředky. Ba naopak. Pořád jsem zkoušela, jaký bude ten ideální… Pokud jde o barvu, tak nejvíce jich bylo černých a hnědých, objevil se také lahvově zelený a vínový, pak rudě červený. Ale to je tak asi vše.
Marně jsem pátrala po kufříku, který by prezentoval už na první pohled nejen praktičnost, ale také eleganci a trochu divokosti a touze po nápadu, které k podnikání patří. Marně jsem v prodejnách pěla chválu na paletu barev, s níž pracuje malíř, ne však již designér a výrobce dámských kufříků. Nejapné tázky, zda by byl kufr v barvě oranžové, trávově zelené, žluté, bílé nebo aspoň tmavě modré setkal se u obslužného personálu s monotónními tělesnými pohyby spočívajícími v otáčení hlavy zleva doprava a zpět. Záhy jsem zjistila, že jsem prodavačkám vlastně prospěšná. Když jsem přidala přání mít k příslušné barvě kufříku také peněženku, rukavice a lodičky, už se nejen rozpačitě usmívaly, ale dokonce se smály, chechtaly a ryčely, až se za břicha popadaly. Co bych pro jejich zdraví neudělala, viďte?
Špitala jsem nesměle – ani na zakázku by to nešlo zařídit? Víte, ráda si připlatím… Odkud jste spadla? Tázaly se, když nemohly vzpomenout na višeň,  poté, co vyplýtvaly munici prvopalného řehotu. To začínaly být agresivní. Tady máte nespočet vzorů, to vám nestačí? Černá a hnědá se hodí ke všemu… Znala jsem ta jejich doporučení a obehrané prostonárodní písně nazpaměť. Abych si dodala kuráže, opakovala jsem si to, co sama denně vštěpuji svým zaměstnancům: pro zákazníka vše, zákazníkovo přání…
Jo, zákazník. Jenže já jsem vzbouřený zákazník! Já potřebuji dámský kufřík, protože se bez něj prostě neobejdu, chápete? A proč bych jednou nemohla mít kufr třeba pruhovaný, podobnou peněženku, rukavičky a botky? Proč se mám bát barev? Čeho se ty firmy bojí? Cožpak jsou ženy, které potřebují ke své každodenní práci kufřík, konzervativní, našedlé a bez břinku? Ano, vím, riziko je riziko, a jistá míra osvědčeného nemůže škodit. Mohu si koupit tričko nebo brýle – ve všech barvách světa. Ručník stejně jako obal na květináč. Ale kufr?
Rezignovala jsem. A budu více za dámu než za podnikatelku, rozhodla jsem se pevně ze zoufalství. Zakoupila jsem z přepestré nabídky kamenných obchodů i tržnic kabelku. Takovou, co hodně unese. Aby se do ní vešlo všechno z kufru. Radovala jsem se a koupila kabelku další – bílou a posléze ještě oranžovou. Ke každému oblečení jinou barvu. Jásala jsem. Nádhera! Jsem in a ještě stále jiná, ladím! Vznášela jsem se ve svých představách mladistvě vyhlížející dámy, která sama sebe dokázala přesvědčit, že jí to sluší. Po tolika letech změna!
Ale to netrvalo dlouho. První potíž začala na významné pracovní schůzce. Promiňte, víte, mám dnes novou kabelku, jaksi se v ní nemohu vyznat, je to jiný pořádek (bugr, vážené dámy, směs všeho a všude, žádný systém a řád!)… Jakmile se to opakovalo po třetí, varovný prst hrozil viditelně. Když jsem v kině zapomněla vypnout mobil a v kabelce to zvonící zařízení nemohla na první hmat najít, cítila jsem se podvedená životem. Tak takhle to je s kabelkami! Co je to za zavazadlo, v němž se zmateně štrachám a nemá to konce?
A tos nevěděla? Otázala se mne přítelkyně, jíž jsem si postěžovala. Představ si, co se mi onehdy stalo, děla rozjíveně, aby mne utěšila. Zloděj mi kabelku ukradl s doklady, peněženkou, platebními kartami… Druhý den jsem ji našla na zahradě našeho rodinného domku s lístkem: až si tam uklidíš, dej vědět, v tom binci  se ani já nevyznám…
Stala jsem se pokorným vyznavačem decetnosti černé a hnědé. Využívám polopánské kufříky, mám v nich nádherný pořádek. Dýchají mým milovaným parfémem a na obchodních jednáních mi dodávají sebejistotu. Své soupeře omračuji dokumenty, které vyjímám z přihrádek kufru s šarmem ženy, která ví, co chce: mít jasno.
Eva Brixi