Někdy si doma připadám jako neznalý cizinec. Stává se mi to, bohužel, stále častěji a dojem z toho mám víc a víc zmatenější. Nechci teď mluvit o generačním problému, nemám na mysli vlastní profesi, jíž paradoxně rozumím stále méně, čím ji vykonávám déle. Rád bych napsal pár řádků o nástroji ke vzájemné domluvě, který používá každý, někdo lépe, jiný hůře. Tím, co se mi nelíbí, je český jazyk, lépe řečeno to, co z naší mateřštiny děláme. Jde to tak daleko, že se často ptám, jestli ještě používáme češtinu, zda se jedná o její upgradovanou či faceliftovanou verzi, nebo už jsme postoupili na level, který původní praotcův jazyk jenom vzdáleně připomíná.

Nedávno jsem otevřel odborný časopis, zaměřený do oblasti, která zní tak krásně „česky“ marketing. Budiž, s tímto cizím termínem jsem se už dávno smířil, i když ho mohu bez obav nahradit plnohodnotným výrazem podpora prodeje. A když už jsem udělal jeden ústupek, musím připustit i další. Příbuzné slovo marketér mi jde z huby ještě s větším odporem, ale nedá se nic dělat. Vyplývá z logiky věci, že marketingoví specialisté jsou prostě marketéři. Dobrá tedy, čtu dál a dojdu ke zřetězení několika slov, která by snad sama o sobě nevadila, ale v tom spojení vypadají obzvlášť odpudivě – absence efektivního marketingu. No ovšem, kde chybí marketér, tak očekávejte absenci efektivního marketingu, to dá rozum.
Co dělat? Pokud chci být opravdu úspěšný, nemohu jinak než jako brand manager vědět, co znamená nejen absence efektivního marketingu, ale kompletní komunikační databáze, která oplývá mnoha úžasnými pojmy, z nichž se mi nejvíc líbí outsourcing. Ano, chce to především důsledně outsourcovat a patříte do kruhu. Mohu si při vyslovování této slovní perly sice překousnout jazyk, ale nic naplat, musím vzít na vědomí, že bez outsourcování nebudu in, ale jen politováníhodný a společensky bezcenný loser.
Už vás slyším, jak se mi snažíte vysvětlit, že situace nebude tak zlá. Dokážete mi, že s poangličťováním českých slov nebo počešťováním anglických výrazů se setkáváme tam, kde místo generálních ředitelů rozhodují CEO, že tento newspeak ovládá pouze kanceláře mezinárodních firem, kde se mísí zahraniční a domácí personál a kde se počítá v dolarech, a nikoli v korunách. Kéž byste měli pravdu!
Stále mám před očima pražského automechanika, který objevil v Annonci pod inzerátem na prodej motorového vozidla slovo email s podivným znaménkem @. Nedokázal pochopit, proč se majitel zmiňuje o nějakém zvláštním laku. Od té doby uběhlo 15 let, dost na to, aby se mohl spřátelit s elektronickou poštou a smířit se skutečností, že doručovatel už domů nikdy nepřinese telegram, který skončil jako outlet na smetišti dějin.
Já vím, otevřeli jsme se světu a chceme rychle vyrůst z primitivních totalitních střevíčků, s nimiž jsme došli akorát tak na nákupy do NDR nebo k plážím Balatonu. Chceme se postavit čelem ke globálním výzvám. Proto ve stověžaté matičce stavíme lighthousy a hypermarkety, u nich vytváříme rozlehlé plazzy a u Národního divadla roztomilé piazzety. Cizincům chceme vyjít vstříc natolik, že se už sami doma pomalu stáváme cizinci.
Možná, že jen platíme daň za bouřlivý rozvoj. Počítače a internet nám dávají jasně najevo, že bez anglického jazyka nebo alespoň anglikanizmů a z nich vyplývajících zkratek a novotvarů budeme jednou provždy ztraceni. Na chatu se komunikuje podle pravidel, jimž rozumí jen zasvěcení. Mobily nás naučily psát rychlé esemesky, ale taky se vyjadřovat zkratkovitě s pomocí několika titěrných tlačítek telefonu. K vyznání sympatií se už nemusíme namáhat s hledáním správných slov a citovým zabarvením hlasu. Stačí vyvolené osobě poslat smajlíka – a je vymalováno!
Aby mi bylo správně rozuměno, nechci se vracet k husímu brku a poštovním holubům. S chutí se seznamuji se vším, co představuje obrovský technický a civilizační pokrok. Ale kvůli mobilům, počítačům a vysokému HDP se ještě nemusíme tak hloupě vzdávat našeho libozvučného rod-
ného jazyka.
Pavel Kačer