Musím se vám s něčím svěřit: Fakt mě už štve, jak to u nás vypadá. Nad domácí politikou se mi úplně obrací žaludek.  O národním hospodářství a vývoji státního dluhu nechci vůbec nic slyšet. Nemám totiž rád katastrofické zprávy a nechci poslouchat morbidní prognózy, kolik budu dlužit, až většinu společnosti budou tvořit penzisté. Nejhůř se mi vychází s lidmi. Buď mě dráždí tím, co si zas pořídili nového, nebo mě otravují remcáním o sociální nespravedlnosti. No prostě – co vám budu povídat!

Ještě že člověk má zadní vrátka, jimiž může vycouvat do jiného světa. Dřív mě to stálo jen dvě tři koruny a na dvě hodiny jsem se ocitl ve vysněném prostředí. Ano, stačilo jen si zakoupit lístek do první „brázdy“ místního kina a proměnil jsem se v hrdinu filmového plátna, co mu například podlehne srdce Angeliky, markýzy andělů. Nebo jsem byl věrným druhem Vinetoua, náčelníka Apačů. Když jsem měl právě hlouběji do kapsy, vystačil jsem si i s blikající obrazovkou Tesly Oravan a denní dávkou emocí v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, Nemocnice na okraji města nebo Cirkus Humberto.
Svět chlapeckých představ však dospěl a já s ním. Už mi nestačí ani moderní sály multiplexů a dokonalý obraz plazmové obrazovky. Pohltily mne moderní informační technologie. S herní konzolí svých dětí jsem se sice nikdy neskamarádil, protože jsem podlehl jinému médiu – podmanivému kouzlu internetu. Ano, vstoupil jsem jednoho dne jako nováček do cyber prostoru a postupně se v něm zabydlel.
Začalo to docela nevinně. Chtěl jsem si pro sebe vybrat auto a otevřel internetové stránky škodovky. Jenže s jídlem roste chuť a jednoho dne jsem se přistihl, jak se projíždím v nejluxusnějším modelu Bentley. A po pravdě řečeno, ani mne to moc nenadchlo. Taky krasavice z největších světových webů se mi časem okoukaly. Přeskakoval jsem znuděně od jedné k druhé bez žádoucího uspokojení. Až jsem konečně narazil na to pravé.
Jmenuje se, myslím, Aneta, ale to není podstatné. Tahle představitelka dokonalého ženského ideálu mne zavedla do svého báječného virtuálního světa. Vstoupil jsem do města, kde jsem si mohl vybrat nejlepší dům na nejdražší parcele, k tomu samozřejmě rozlehlý zelený pažit a jako třešinku na dortu vyhřívaný bazén.
S Anetou jsme si pořídili dvě úžasné děti.
„Vyber si povolání, miláčku,“ vybídla mne moje, stále milá, ženuška a něžně políbila.
Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet, stal jsem se starostou. Obyvatelé městečka mi prokazovali úctu, muži zahrnovali lichotkami a ženy vrhaly oddané pohledy. Všechny radosti virtuálního světa mi byly k dispozici a mým jediným úkolem bylo objevovat a zkoušet stále nová a nová lákadla světa nekonečných možností. Prostě idyla!
Bohužel, ani v globální síti nic netrvá věčně. Od Anety jsem si na chvíli odskočil na nejistou půdu serveru spoluzaci.cz. Chtěl jsem svým přátelům z dětství podat zprávu o tom, kam jsem to dotáhl a jak báječně se mi žije. Když jsem vyplňoval formulář nového žáka, zaškrtl jsem i kolonku „neznámé datum umrtí“. Pochopitelně, který z nás to ví? To nebylo právě šťastné kliknutí myši. Ve třídě 9. B. jsem se sice objevil, ale s černým křížkem u svého jména.
Byl to pro mě skutečně šok. Nechtěl jsem, ale spáchal virtuální sebevraždu. Spolužáci mě budou oplakávat. I já sám jsem ztratil jistotu: Žiju ještě, nebo už ne?
Pavel Kačer