„Hele, řekneme, že jsme šli na jídlo ve dvě, jo, kdyby se ptal...“ zavrávoral jeden tomu druhému do ucha. „Jasně, vole a kolik je?“ hledal rovnováhu souputník. „Ty vole, tři, tak to ani nemá cenu se vracet do práce, to sme to vod jedenácti zase natáhli.“ Vzali se kolem krku, ti čeští dříči, a šli se dolomit. Asi šéfovi nescházeli, nebo nasával v jiné hospodě. Nemakají, ale pro peníze na chlast se jít nestydí.

Před několika dny jsem sháněl pro naše družstvo nájemníků elektrikáře na banální závadu. Nešly digestoře. „No milej pane, já bych to vzal, ale nerad lezu lidem do kvartýru, takže se nezlobte...“ Nedovedu si představit elektrikáře, jemuž vynášejí spotřebiče, vypálené zásuvky, dráty před dům, aby je tam vyléčil z jejich neduhů. Nechápu to, buď se topí v penězích, nebo má fobii z lidí.
Před dvaceti lety se řada lidí zaklínala, ať dostanou možnost dělat. Že chtějí těmahle zlatýma českýma rukama skoncovat s tím tureckým hospodářstvím, které tu desítky let panovalo.
Před nedávnem jsem se vrátil z Istanbulu. samozřejmě toto město není Turecko, ale je jeho „výstavní skříní“.
Bydleli jsme v hotelu nedaleko centra. Ti nervóznější si stěžovali na permanentní hluk z ulice. V okolí hotelu se pokládala nová vozovka, chodníky, kromě krátkých přestávek dělníci jeli nepřetržitě.
Jít v noci místem, kde byli trhovci, bylo jako z hororu, tuny odpadků, tohle přece nemůže uklidit ani Alibaba a čtyřicet jeho druhů. Ale stačilo se otočit a už tu byli, taky obrovské koše, košťata, vozy. To samé na ulicích, stále někdo s koštětem a lopatou. Tak tohle bylo turecké hospodářství na vlastní oči. Na rozdíl třeba od Sardinie, kde jsem byl o pár dnů později. Zde platí, kromě hlavního města, obzvláště na venkově, přísná pravidla ekologie. Sardové třídí odpad dvěma způsoby – do pravého a do levého příkopu. Pokud je tam zrovna říční koryto, většinou vyschlé, tak tam se toho vejde.
Z Malty mám tu samou zkušenost, u nás to začíná být obdobné.
Smáli jsme se Turkům kvůli jejich záchodům. I ty opravdu turecké, už málo se vyskytující, mají čisté. Toalety u nás, ač neturecké, ale české, no, určitě cítíte, co myslím.
Ale od záchodů a ekologie hup k pracovní morálce. Mají něco společného. U řady lidí je morálka mizerná, přesto se nestydí metat požadavky za zvýšení platů. Vyplácení různých dávek. Plošně, i když mnozí nic neumějí a jen se vezou s ostatními. Jaksi to tak nějak patří ke kultuře. Marně se ptám sám sebe, proč mám vydělávat na lenocha, na elektrikáře, který nebude chodit do bytu? Na živnostníka, kterému již dávno měli živnost zavřít, když provozuje službu, leč neslouží. Vzpomínám na to zaklínání se cechy a stavovskou ctí před dvaceti lety.
Krize nás zasáhla, mnohé hlavně rozumová. Jen okecat, jak něco nejde. To umíme perfektně, v tom na nás Turek nemá. Starat se o to, abych měl práci a klient byl spokojen, to už není tak samo sebou.
Jen tak na závěr, nemáte někdo elektrikáře, který chodí do bytů?
Vratislav Konečný