Učit se máme celý život, dokonce hned třikrát, jak nám svého času připomínal fousatý klasik s pleší. Jenže je rozdíl, jestli se pouze dovzděláváme v oboru a dospíváme tak postupně až k mistrovství, nebo musíme na stará kolena začínat s něčím novým zcela od nuly a nouze nás náhle nutí po novu „housti" jak Dalibora z Kozojed. Nemusí hned jít o rekvalifikaci z důvodu trvalé ztráty původního povolání. Stačí, když se ve zralém věku učíme řídit. Stalo se to nedávno i mé šéfové.

Řídit firmu, připravit do tisku časopis, komunikovat na úrovni s vrcholnými představiteli businessu a státu či vyhnout se nástrahám hospodářské krize jí nečiní žádný velký problém. Ovládat vůz autoškoly ano. Poprvé jsem ji viděl v rozpacích. Často mě taky zaskočí nečekanou, triviální otázkou: Jak se zařadí jednička? Kde najde dvojku? Na které straně má hledat spojku? Zda může vjet do jednosměrky?
Snažím se pomoci, ale není to tak jednoduché. Například klasické „háčko", tedy schéma řazení převodových stupňů, jsem nakreslil tak nepřesně, že si později od učitele vysloužila kritiku. Bude to tím, že nad těmito věcmi člověk nepřemýšlí a vykonává je automaticky. V dopravním provozu se
pohybuje s citem, veden zkušenostmi a někdy mu nové změny pravidel unikají. Chybička sem, chybička tam, pokud dojede domů se zdravou kůží a bez pokuty, nic se neděje.
Jak sbíráme životní zkušenosti, stávají se z nás vážení pánové a vážené dámy s akademickými tituly a dobrými společenskými pozicemi, roste naše sebevědomí a dřívější nejistoty jsou pryč. Už dlouho jsem neměl ten nepříjemný pocit žáčka, který nic nezná, nic neumí, svět se na něj vytahuje a on se utápí v obavách, že je navždy ztracen. Ale někdy i teď po létech nastane situace, která ta dřívější traumata přivane. Člověk se vrátí do dob svého mládí, navlékne kalhoty pubescenta a potí se hrůzou. Jakkoli jindy mívají vzpomínky na staré časy přívětivou sentimentální tvář, tentokrát nikoli. Nebylo tehdy všechno bezvadné, jak jsme náchylní si namlouvat.
Když jsem se v „devítce" rozhodoval, jaké zaměstnání si zvolím, nevěděl jsem kudy kam a ocitnul jsem se pak shodou zvláštních okolností v lesnickém učilišti. Měl se ze mě stát drvoštěp, k jehož kvalifikaci vedle práce s motorovou pilou patřilo i řízení traktoru a motocyklu. Motorovou pilu jsem nějak zvládl, aniž jsem si uřízl nohu nebo ruku. Zato s traktorem jsem na školním dvoře, ještě bez „papírů", naboural do nákladního automobilu. Dodnes nechápu jak. Z motocyklu jsem při jedné cvičné jízdě ztratil mistra z tandemu. Naštěstí jsem si brzy všiml, že pokračuji v jízdě sám a on na mne z povzdálí hrozí zaťatou pěstí. Za trest jsem absolvoval
několikakilometrovou zpáteční cestu pěšky. I přesto všechno jsem při zkouškách nový řidičský průkaz získal. Ještě ho mám schovaný.
Hluboko zasunutý mám i ten sebehodnoticí dojem, že ze mě nikdy nic pořádného nebude. Stálo mě hodně úsilí, abych ho nějak zametl pod koberec. Přesto se však stane, že vypluje jak olej napovrch, byť o to vůbec nestojím. Proč se ale v tom zbytečně hrabat?
Dnes už nejsme tak zranitelní jako v pubertě a máme životní nadhled. A nějaké ty přešlapy dokážeme přejít s humorem. Když mi včera v kanceláři moje šéfredaktorka líčila, jakých přestupků se zas za volantem dopustila a že vůbec nedělá žádné pokroky, chtěl jsem ji dokázat, že se není čeho bát. Je to přece rutina, bezduché opakování, chce to jen jezdit, jezdit, jezdit.
Když i medvěd se naučí řídit motocykl, proč by ses to nenaučila ty?! Zahalekal jsem a ona zpozorněla.
Zalíbilo se jí to, srdečně se zasmála a vyrazila do další hodiny autoškoly. Vrátila se, jak se říká, bez ztráty květinky. A dodnes si to opakuje: Když se i medvěd naučí řídit...
Až bude příležitost, rád bych se zeptal pana Berouska, jak to ty medvědy učí. Jak jim vysvětlí, kde je spojka, čím se přidává plyn a kde najde páku ruční brzdy? Je zřejmé, že mozkovou kapacitu na to Míša má. Na víc už ale ne. Aspoň se nenechá deprimovat starými neúspěchy. Tuhle medvědí vlastnost bych si taky nechal líbit.
Pavel Kačer