Tak jsem se přiblížil ke stovce! Věkem sice ještě ne, ale po deseti letech jako fejetonista jsem se pomalu dopracoval k tomu milníku na stránkách Madam Business. Možná si při té příležitosti budu něco přát. Nebude to dort ve tvaru knihy, kuličkové pero s osobním věnováním ani poukázka na kurz tvůrčího psaní. Pokud bych při té slavné příležitosti mohl vyslovit přání, pak by znělo: Už žádný další fejeton!

S určitým věkem se člověku dostaví nostalgie. Co mu dříve otravovalo život nebo dohánělo k depresím, na to po létech s dojetím vzpomíná a přeje si návrat starých časů. Odcházejí mu do nenávratna kamarádi, a teprve v tom okamžiku mu opravdu začínají chybět. 

Věřili byste, že je ochutnávání dobrot docela složitá disciplína? Nikdy bych neřekla, jak těžké to ve skutečnosti bude, když jsem ještě předtím kývla na možnost zdvořilostně okusit něco ze sortimentu jisté pekárny. Nabídku jsem bez rozmyslu a s nadšením přijala a těšila se na to, kdo a co z našeho redakčního týmu ohodnotí jako jedničku, který výrobek jednoznačně zvítězí, který bude propadák, co bude lahodit chuťovým vjemům žen a co mužům. Střemhlav jsem se vrhla do propasti možností netuše, že objektivní výsledek našeho upřímného snažení nebude hoden žádného podstatného závěru.
Už však vím, jak zodpovědné je napsat, že ten a ten chléb je mému vkusu blízký, že bych ho dokázala snídat či večeřet každý den, nebo že ten či onen bych si už nikdy nekoupila. Jak těžké je nezarmoutit, ale potěšit a povzbudit, a jak důležité je vážit slova! Hodnotit není maličkost.

Spisovatel Karel Čapek napsal stovky sloupků do Lidových novin. Redakce musela do uzávěrky dostat předepsaný počet řádků, i kdyby „trakaře padaly“, protože noviny a slunce vycházejí každý den. Když si splnil tuto povinnost, mohl začít pracovat na svých románech, povídkách a divadelních hrách. Dokázal vydolovat i ze zdánlivě obyčejných věcí velké příběhy, ukázat je v překvapivých souvislostech, vidět novýma očima. Proto zůstává vzorem těm, kteří se snaží jít v jeho stopách.

Čas od času si povídám s váhou. Tedy ne tou, které nosí moje nohy, ale s tou, kterou mívám pod postelí, a jíž se často zdráhám uklonit, podívat do očí. Měsíce ji nechávám zastrčenou, zapomenutou, bez jediného lidského slova. Bez mateřské pozornosti a klientského zájmu. Práší se na ni a já nemám odvahu navázat konverzaci. To zpravidla v době, kdy vím, že hřeším v cukrárnách a na nejrůznějších akcích, když se nechávám svádět rauty, ochutnávkami a pobídkami nejroztodivnějšího společenského stylu.

Naše rodina nikdy nepatřila k těm normálním. Její příslušníci vždy inklinovali k umění. Nepřijímali ho jen pasivně, někteří se stali dokonce profesionálními umělci. Tím se nechci nijak vyvyšovat nad ostatní spoluobčany. Snažím se spíš vyjádřit zvláštnosti, které provázely mé dětství, jinošství a jimiž jsem svým způsobem poznamenán stále.

Malý človíček sotva otevře oči a už něco chce. Žasne nad světem, do něhož se narodil, chce ho ochutnat, osahat, vzít ho do svých dlaní a nepustit. To okouzlení je absolutní, vše voní novotou, ukrývá tajemství, jež chce být odkryto, je třeba přijít věcem na kloub.