S věkem prý přichází moudrost. Asi ne ke každému, ale jen k připraveným a ochotným naslouchat. Někdy může takové poznání nebo prohlédnutí náležitě překvapit. Přivede vás k proměnám tam, kde se člověk cítí doma. Řadu činností vykonává už od kolébky, dětských střevíčků a koho by napadlo, že v tom může být problém.

Ale abych přešel od nekonkrétního teoretizování rovnou k věci! Vezměme si obyčejný pohyb, chůzi. Ta má být uvolněná, jeden krok rytmicky navazovat na druhý, svalstvo i v činnosti uvolněné. Úhel končetin, jednotlivých kostí, práce kloubního aparátu, tenhle celek má pracovat v samozřejmé harmonii a postavě za všech okolností poskytovat stabilitu. Bez námahy, bez úsilí, bez myšlenek, s lehkou samozřejmostí má jedinec kráčet krajinou samočinně jako stroj.
Na prahu penzijního věku jsem si však uvědomil, že chodím nevhodně. Tělo mám zatuhlé, jakoby v křeči, břišní svaly stažené, bránice nepracuje správně, páteř nesvírá ideální úhel se zemí, váhu přesouvám na vnější stranu chodidel… Není divu, že jako pěší turista toho mívám už po půlhodince putování dost.
Řekl jsem si, že to zkusím změnit. Uvolnil jsem se, levá i pravá noha se začala posouvat vpřed obloukovitým švihem, kolena jsem mírně pokrčil a trup naklonil kupředu, abych za sebou obě dolní končetiny přitáhl. Každý krok jsem kontroloval, abych vše prováděl dobře a nevrátil se zpátky k rutině. A hle, tělo se rozběhlo bez odmlouvání, s výrazným pocitem volnosti a radosti. Zjistil jsem, že žádná vzdálenost pro mě najednou není deprimující a odrazující, limity se posunuly k vzdálenému a sotva tušenému horizontu. Tohle je ono, říkal jsem si a cítil, jak mi začíná proudit hlavou hormon radosti.
Měním charakteristickou řeč těla a to je inspirující k dalším potřebným změnám. Vím, že špatně dýchám. Měl bych se nadechovat nosem, z plných plic a pomalu nechat proudit vzduch do plic a zase pozvolna ven. Když jsem se učil lesním mládencem v Lomnici nad Popelkou, dával nám mistr odborného výcviku dobrou radu. „Až chlapci přijdete do lesa, nejdřív se třikrát zhluboka nadýchněte,“ kladl nám na srdce. Jeho slova jsem si zapamatoval, ale nedbal jich. Dýchám mělce, rychle a jaksi nedbale. Dosud to možná stačilo. Když jsem se ale začal zabývat jógou, narazil jsem hned u první lekce na požadavek správného dýchání. Zdaleka při něm nejde jen o okysličení organizmu, ale zejména o příjem, usměrňování a využívání energií. Bez správného nádechu a výdechu asány, jógické polohy, nepřinášejí očekávaný efekt, nejsou účinné a mohou v některých případech cvičence i poškodit.
Ano, dýchání provádím od první chvíle na tomto světě, mechanicky a bez učení. To však neznamená, že správně. Teprve správné vedení dechu mne může také přivést k pravé moudrosti a dokonalosti. Pomocí dechových cvičení, jak známo, mohu ovlivnit i myšlení, lépe řečeno, dostat se za mysl. I to je třetí samozřejmost, kterou chci změnit. Pokládáme za běžnou záležitost, že od narození nás provázejí nejrůznější myšlenky. Někdy jsou chytré, jindy hloupější, ale vždy jsou přítomné. S nimi se ztotožňujeme, určují míru našich úspěchů a nedostatků, veškerý smysl života. Zároveň nás právě tak jako smysly dokážou ošálit, zmást, udělat nespokojenými, nebo dokonce nešťastnými. Musím však každou myšlenku, co mne napadne, brát opravdu vážně? Už ne.
Moudrost nehledám v encyklopedických znalostech, v touze všechno vědět a všemu rozumět, na každý problém mít vlastní názor. Teď je mi jasno, že pravé vědění nemá s vysokým IQ nic společného. Spočívá v přirozenosti věcí, spontánnosti ducha a svobodě bytí.
Možná jsem ještě nezvládl dokonalou chůzi, správné dýchání a pravou moudrost, ale už vím, že mi chybí. A to není zas tak málo.
Pavel Kačer