Také věříte na pohádky? Že to s vámi pan doktor myslí jen v dobrém a že pro vaše zdraví udělá první poslední? Pokud odpovídáte souhlasným kývnutím hlavy, pak stále žijete v úžasném pohádkovém světě, kde vždycky nakonec zlo prohrává a poctivec je štědře odměněn.

Nemám nic proti lékařům. Netvrdím, že doktor je nejlepší hrobař. Ale držím se pevně zásady, že ordinacím je lépe se na hony vyhnout. A pokud už musím na prohlídku, pak přicházím úplně bez příznaků, zcela zdravý na těle, na duchu a bez vtíravých obav hříšníka. Vím však, že sebemenší záminka stačí, aby se spustil složitý uzdravovací aparát, začal vás odborně léčit a vůbec vás vzal po všech stránkách pěkně do parády...
Někdo tvrdí, že máme lékaře dobré a špatné. Já tvrdím, že je můžeme rozdělit do dvou jiných skupin. Ti se soukromou praxí nejsou nic víc než podnikateli ve zdravotnictví. Přicházíme k nim jako více méně bezbranný a odevzdaný objekt jejich businessu, který slouží především k maximalizaci zisku. Ukážete bolavý prst a hned diagnostikují problém celé ruky. Budou ji léčit medikamenty, přirozeně té farmaceutické firmy, s níž uzavřeli tichou dohodu. Nedosti na tom! Zachází s vámi jako s nesvéprávnou bytostí, jejíž další existence závisí pouze na laskavé péči spojeného úsilí našeho zdravotnictví a světové farmakologie. Dostanete drahé prášky, které už musíte brát až do konce života. Běda tomu, kdo by pomyslil na to, že je vysadí nebo přejde ke konkurenci! Vážně si koleduje, že mu bude napříště odepřena veškerá lékařská pomoc a nevezme ho na milost ani poslední felčar vyloučený pro podvody a neschopnost Lékařskou komorou.
Pány nad naším osudem se pokládají být i lékaři z odvětví veřejných služeb, ať už na ně narazíme v okresní nemocnici, nebo na pohotovosti. Ti se navíc vyznačují obvyklým chováním byrokratů, kteří především dávají najevo, jak je neskonale obtěžujeme. Náš život jim samozřejmě patří z úředního titulu. Nám dovolí jen poslušně, bez protestů a pochybností trpět a platit veškeré možné procedury, pobíhat od jednoho specialisty ke druhému a polykat hrsti předepsaných prášků.
Časy, kdy jsem si četl před spaním Prostonárodní pohádky Boženy Němcové, mám už dávno za sebou, nejsem naivní romantik, ale reálně uvažující daňový poplatník. Je mi naprosto jasné, že každý člověk v našem zdravotnickém systému sleduje jen vlastní prospěch, tedy vytřískat co nejvíc peněz, vysloužit si rychlou profesní kariéru a šikovně se vyhýbat všem přehmatům, nepříjemnostem a odpovědnosti.
Na obranu lékařů, sestřiček a ostatního personálu však musím uvést, že jejich pragmatické postoje se na vlas podobají pacientům, kteří jim jsou svěřeni do péče. Tito nešťastníci, familiérně pacoši, se jim vydávají v plen, protože ani jinak nemohou. Musí totiž nějakým způsobem dostat do provozuschopného stavu svá těla i duše, které léta zanedbávali, vůči nimž hřešili přejídáním, alkoholizmem, holdováním tabáku a životem v zahálčivém pohodlí nebo nadměrném stresu. Poté, co si desítky let škodili vražednou životosprávou a vyléváním žluči na stát, zaměstnavatele a sousedy, je spásný zásah českého zdravotnictví jejich poslední nadějí a záchrannou instancí. Takový pacient má nezadatelné právo být intenzivně léčen bez ohledu na lidské a materiální zdroje a být co nejdříve uveden do stavu, který by mu dovoloval pokračovat v sebezničujícím životním stylu. Díky nejmodernějším zdravotnickým technologiím, nadlidskému úsilí lékařů a nezměrným finančním nákladům státního rozpočtu se to často i podaří. Přesto je český pacoš přesvědčen, že „ve Švajcu nebo Americe by ho vykurýrovali líp“. Kde však hledat pohádkový příběh se šťastným koncem? Pohádka o dokonalém doktorovi a spokojeném pacientovi se nekoná. Skutečnost si vůbec nepotrpí na pohádky, lékař nebývá milosrdný Samaritán a Čech se bude raději starat o nový automobil než o své zdraví.
A přece bych nabídl uspokojivé řešení. Co takhle vzít zdraví do svých rukou? Nespoléhat na ostatní, ale jen na sebe. Ráno místo cigarety protáhnout tělo, lehce vylepšit a odlehčit jídelníček, místo rozčilování úsměv!
Vím, že takhle končím naprosto banálně, ale jiný dobrý konec mě opravdu, ale opravdu nenapadá. A myslím to upřímně!
Pavel Kačer