Od dob, kdy jsem se při hodině školních pozemků musel hrabat v hlíně, jsem se zahradničení vyhýbal. Prodejny s výpěstky jsem obcházel obloukem, a když už jsem vstoupil, vždy z donucení. Sdílel jsem úděl dalších mužů, kteří se tam dostali jen proto, aby manželkám dělali „podržtašky“, odnesli vybrané zboží k pokladně, zaplatili za ně bez zdráhání nemalou částku, a přitom předstírali, jak velkou radost jim, stejně jako jejich ženám, pořízení nových květin, sazenic, substrátu, květináčů dělá. Zato slabé pohlaví bývá v zahradním centru ve svém živlu. Přestože doma, v bytě, na zahrádce, v širém okolí už není kam nové přírůstky položit, stále se vrací s dalším a dalším nákupem v naději, že se jim konečně podaří ukojit estetické a pečovatelské touhy.

Mám rád reklamu. Nápaditou, vtipnou, neotřelou. Takovou, která se vám dostane pod kůži, nosíte ji všude s sebou, nedá se jen tak přejít bez reakce, prostě odbýt. Ty nejlepší reklamní spoty, slogany, billboardy mohou být jako miniaturní skvosty uměleckého řemesla. Stvořili je mistři svého oboru. Moc jich není, ale když se povedou, stojí za to. Dovedou potěšit, navodit pocit uspokojení, přinést radost z něčeho dokonalého.

Je to asi v každém chlapovi. Touha po dobrodružství. U někoho se ve vyšším věku unaví, obalí sádlem, u jiného zůstane stále klukovsky mladá.
To se třeba čtyři tátové od rodiny seberou, nasednou do půl století starých tříkolek Velorex a vypraví se na Island. Když se vrátí zpátky, mají o čem v hospůdce a na internetu vyprávět. Pravda, mohli by si koupit zájezd s cestovní kanceláří a viděli by toho možná i o něco víc. Ale jistě chápete, že to nedělají ani tak kvůli překrásné zemi termálních gejzírů, ale aby dokázali něco sami sobě.

Jako kluk jsem snil o velkém světě. Chtěl jsem utéci z nudné všednosti do vzrušujícího prostředí, kde oslňují světla velkoměsta, ohromují mrakodrapy. Co bylo tehdy cenné, bylo i vzdálené, nedosažitelné. Čas plynul pomalu, neuspokojená touha narůstala bez reálných nadějí na změnu.

Všimli jste si, že noviny už o tom píší jako o hotové věci – že v dohledné době přijde většina lidí o práci? Nebudeme moci pracovat, ani kdybychom nakrásně chtěli, protože za nás bude mít zaměstnavatel výkonnější, levnější, prostě dokonalejší náhradu. Manuální dřinu i intelektuální nádeničinu převezmou roboti. Už dnes svářejí, tvářejí, ohýbají plechy, lakují a manipulují, pájejí a vůbec dělají veškeré operace, na něž si lidský um netroufne.

Celý život se živím jako novinář, lépe řečeno redaktor, který prolezl celostátní deníky, okresní týdeníky, odborné měsíčníky, rozhlasová studia a krátce i tiskovou agenturu. Pero do ruky, abych napsal první pamflet, jsem vzal ve třetí třídě ZDŠ a v osmé už pořádal o hlavní přestávce vysílání školního rozhlasu. I když mi inkoust koluje v žilách, původně jsem se vyučil v lese a získal kvalifikaci dřevorubce s povolením kácet. Na Karlově univerzitě jsem měl tím pádem jako dělnický kádr ke studiu žurnalistiky dveře dokořán a je dost možné, že mi kantoři do určité míry museli tolerovat poněkud neotesané mravy a přístup k probírané látce.

Veřejnost nedávno rozbouřily diskuze o lécích ze skupiny statinů. Laik se v nich těžko orientuje a doktorskému jazyku nerozumí, a příbalové letáky na radu ošetřujícího praktika také zpravidla nečte. Až v okamžiku, kdy se něco přihodí. Něco, co člověka donutí uvažovat, ptát se, používat selský rozum a pátrat. Stalo se tak i mně.

Když oslavovali básníka Jaroslava Vrchlického u příležitosti jeho padesátých narozenin, uvítali ho slovy „Velebný kmete!“ Před sto lety znamenaly Abrahámoviny dovršení úctyhodného věku. A dotyčný oslavenec se měl náležitě tomu chovat. Dnes řadíme padesátníky mezi zdatné junáky. A píšeme o tom, že život začíná po padesátce. Nejen časy se mění. Jiní jsou lidé, věci, události...