Svatý Valentýn, svátek zamilovaných, dává jedinečnou příležitost vzdát hold své lásce. Vyznat své hluboké city té, kterou nosíme ve svém srdci, již milujeme láskou nejvroucnější. Podělit se o radost se svým idolem a ujistit se, že naše planoucí srdce stále buší ve správném rytmu. Není důležité, komu právě odhalujeme své nitro, ale že stále tu možnost máme a jsme toho schopni.

Na pořádnou zimu jsem se těšil jako každý kluk. Přinášela s sebou spoustu zábavy a dobrodružství. Neměl jsem sice ani pořádně sáně, natož sjezdové lyže s kandahárem a brusle kanady, o speciálním oblečení ani nemluvě, ale to na věci nic neměnilo. Byli jsme na tom před víc než půlstoletím všichni stejně. I s tou chutí si pořádně na sněhu užít.

Lidé se, jak známo, dělí na „pejskaře“ a „kočkaře“ podle toho, s jakým čtvernohým přítelem spojili svůj osud. K nám už léta patří víkendové kočičky. Tráví s námi všechny soboty, neděle, svátky a dovolené, kdy jsme spolu na chalupě v kokořínských lesích.

Ženy, bez rozdílu věku, vzdělání a třídního původu, touží po lásce. Asi proto, že v životě jim neustále uniká, hltají červenou knihovnu a prožívají milostná dobrodružství tam. Valentýnky jsou nejčtenější, zamilované filmy nejnavštěvovanější, nekonečné telenovely nejsledovanější. Pero, kamera, mikrofon umí snadno vykouzlit dokonalé vztahy a nejčistší city, které nikdy neuvadají. Tohle je ideál, ve skutečnosti sotva dosažitelný. Jak ze zkušenosti víme, chvíle vrcholného štěstí trvají krátce a zmizí dřív, než si je dokážeme uvědomit a docenit.

Od dob, kdy jsem se při hodině školních pozemků musel hrabat v hlíně, jsem se zahradničení vyhýbal. Prodejny s výpěstky jsem obcházel obloukem, a když už jsem vstoupil, vždy z donucení. Sdílel jsem úděl dalších mužů, kteří se tam dostali jen proto, aby manželkám dělali „podržtašky“, odnesli vybrané zboží k pokladně, zaplatili za ně bez zdráhání nemalou částku, a přitom předstírali, jak velkou radost jim, stejně jako jejich ženám, pořízení nových květin, sazenic, substrátu, květináčů dělá. Zato slabé pohlaví bývá v zahradním centru ve svém živlu. Přestože doma, v bytě, na zahrádce, v širém okolí už není kam nové přírůstky položit, stále se vrací s dalším a dalším nákupem v naději, že se jim konečně podaří ukojit estetické a pečovatelské touhy.

Mám rád reklamu. Nápaditou, vtipnou, neotřelou. Takovou, která se vám dostane pod kůži, nosíte ji všude s sebou, nedá se jen tak přejít bez reakce, prostě odbýt. Ty nejlepší reklamní spoty, slogany, billboardy mohou být jako miniaturní skvosty uměleckého řemesla. Stvořili je mistři svého oboru. Moc jich není, ale když se povedou, stojí za to. Dovedou potěšit, navodit pocit uspokojení, přinést radost z něčeho dokonalého.

Je to asi v každém chlapovi. Touha po dobrodružství. U někoho se ve vyšším věku unaví, obalí sádlem, u jiného zůstane stále klukovsky mladá.
To se třeba čtyři tátové od rodiny seberou, nasednou do půl století starých tříkolek Velorex a vypraví se na Island. Když se vrátí zpátky, mají o čem v hospůdce a na internetu vyprávět. Pravda, mohli by si koupit zájezd s cestovní kanceláří a viděli by toho možná i o něco víc. Ale jistě chápete, že to nedělají ani tak kvůli překrásné zemi termálních gejzírů, ale aby dokázali něco sami sobě.

Jako kluk jsem snil o velkém světě. Chtěl jsem utéci z nudné všednosti do vzrušujícího prostředí, kde oslňují světla velkoměsta, ohromují mrakodrapy. Co bylo tehdy cenné, bylo i vzdálené, nedosažitelné. Čas plynul pomalu, neuspokojená touha narůstala bez reálných nadějí na změnu.