Čas od času si povídám s váhou. Tedy ne tou, které nosí moje nohy, ale s tou, kterou mívám pod postelí, a jíž se často zdráhám uklonit, podívat do očí. Měsíce ji nechávám zastrčenou, zapomenutou, bez jediného lidského slova. Bez mateřské pozornosti a klientského zájmu. Práší se na ni a já nemám odvahu navázat konverzaci. To zpravidla v době, kdy vím, že hřeším v cukrárnách a na nejrůznějších akcích, když se nechávám svádět rauty, ochutnávkami a pobídkami nejroztodivnějšího společenského stylu.