Každý má asi nějaké své místečko, kam se rád vrací. Nebo zpravidla to tak bývá – ale až ve věku, kdy mají lidé čas přemýšlet nad tím, co bylo, co ještě možná bude. Ti mladší zcela racionálně táhnou tam, kde jim je dobře, kde něco prima prožili, kudy šly jejich první lásky. Proč ne? Mnohokrát jsem se setkala s myšlenkou, že se svět zmenšil, takže není problém se z Evropy a jejího srdce pohnout tu na Sibiř, tu do Jižní Ameriky, jindy zas do Afriky či do Austrálie. A bez velkých plánů, filozofických úvah, či dokonce obav. Lusknete prsty a v kapse máte letenku do cíle snů. Možná to jde snadněji než třeba do Havířova nebo Písku z Prahy.

Tím místem, kam se člověk nostalgicky vydává za vzpomínkami, kam se navrací k příjemných chvilkám minulosti s hodnými lidmi, kde je mu dobře z nejrůznějších důvodů, může být libovolný kousek zeměkoule. Chalupa po babičce, kousek lesa na Vysočině nebo zákoutí Prahy, kde by nikdo jiný nehledal dobrodružství ani co by se za nehet vešlo. Může to být krámek s textilní galanterií, kam jsme chodívali nakupovat nitě s maminkou, stejně tak jako provozovna pošty, která je v bodě A už 50 let. I takové souřadnice křižovatek našeho srdce jsou. A nové stopy na mapě naší duše přibývají. Jsou jimi ulice velkoměsta, kudy jsme se toulali za studií v zimních podvečerech hledaje tu správnou kavárničku, nebo muzea, kam jsme se uchylovali za poznáním dávných časů, cukrárny, které rozdávaly sladký úsměv, nebo parky, jež sice změnily svou podobu díky evropským dotacím, ale vůni nikoli. Může to být zapomenutý hotýlek v Egyptě nebo křesílko v zapadlé francouzské galerii stejně tak jako kadeřnický salón v kolumbijském Cali či rozpadlá panská usedlost na kopci v jedné severomoravské vísce jménem Horní Fořt.
Možná si pomyslíte cosi nelichotivého o nostalgii a plýtvání energií na vzpomínky, ale ať chcete, nebo ne, čas od času vás to nezřízeně na ta místa táhne, protože se chcete podvědomě ohlédnout, okusit to, co již bylo. Navodit si jiný pocit štěstí než ten, který prožíváte v okamžiku, když váš dospělák udělal poslední státnici nebo z firmy odjela delegace šéfů nadnárodní korporace s naprostou spokojeností a vás čeká neuvěřitelný postup v kariéře. Je to touha po přísunu malých emocí, které výjimečně prosvětlují náš život lépe než uspokojování komerčních potřeb v každodenním stresu.
I já mívám takové chvilky. Více však ty, jež jsem přiřadila ke každému dni. Z anonymity metropole se vracím s chutí na jeho předměstí a kráčím s radostí k domovu, který má sice kód čísla parcelního, také číslo popisné pro pošťáky a jiné pořádky, především však vstupuji do prostoru, který patří mé duši vždy, kdykoli si to uvědomím. Ne pro sentiment, ani ne pro ty vzpomínky, ty nejsou vždy veselé, ne pro oživení rodinných nesvárů, na něž se díváme posléze s nadhledem a humorem. Spíše proto, že si bytostnost tohoto středobodu světa uvědomuji jinak než před dvaceti lety. Ne že bych dělala modlu z majetku, o který pečuji, ne že bych závodila se sousedy v tom, kdo má dřív posekaný trávník na zahradě. Dýchám zde svobodně a tříbím myšlenky, plánuji zítřky, doufám, že se podaří postavit ještě jeden sen. Že se na stromech urodí jablka a meruňky, že vyroste skalka, kam nepronikne plevel, že někdo šikovný opraví to či ono, že si ráno rosou osvěžím bosá chodidla a ukradnu kousek sluneční energie pro slova, která patří k mému živobytí a která vám občas posílám.
Zní to dnes asi podivně, ale ráda se vracím domů. Není to otázka prestiže, existenčního zajištění, vychloubání ani přibývajícího věku. Je to radost, z níž nepozorovaně žiji, z níž beru odvahu.
Eva Brixi