Místo, abych se v klidu věnoval výběru zboží v přeplněných regálech, šátrám po kapsách a v tašce, protože bez několika dioptrií si už připadám jako slepé kuře, co u cesty marně hledá rozsypané zrno. Jaképak zapírání, bez brýlí na čtení už dneska nenakoupím to, co chci, a rozhodně ne za tu cenu, kterou slibují v akčním letáku. Vždycky pak dostanu vztek na obchodníky, kteří se podbízejí mladým a na dříve narozené zákazníky vůbec nemyslí, a nebo využívají jejich snížené schopnosti správně a rychle se rozhodovat. No, lepší už to nebude!

Když mě přejde nával vzteku a vrátí se duševní pohoda, zavzpomínám na časy dávno minulé,
kdy nakupování bylo o něčem jiném. Všechno se změnilo. Tam, kam jsme kdysi chodili do ošuntělé samoobsluhy, vyrostly obrovské hypermarkety, nebo se zrodily labyrinty nákupního centra. V nich se tlačí davy s hlubokými nákupními vozíky, jež bývají zpravidla naplněny až po okraj. Když někdy nostalgicky sleduji v televizi „Ženu za pultem“, vidím drátěné nákupní košíčky a přehlídku socialistického konzumu v regálech, nemohu se neubránit údivu. Jak jsme tenkrát mohli přežít?
Víc než rozdíl v množství si však uvědomuji úplně jinou úroveň služeb, možností i potřeb. Čas je jinde a my také. Když jsem před čtvrt stoletím přišel do zeleniny, vystál si v zástupu u pultu kratší, či delší frontu, byl jsem vydán zcela na milost a nemilost prodavači. Co nabral do sáčku, odvážil a vypočítal cenu, bylo zcela na něm. Teprve doma jsem zjistil, že některá rajčata jsou nahnilá, brambory prorostla plíseň, mrkev nevábného vzhledu je obalená hlínou. A celý nákup je, jak jinak, předražený o tři, pět i více korun.
Proč se má mysl vrací? Protože lidé na to rádi zapomínají. Jak by se dnes tvářili, kdyby si v prodejně nemohli ovoce a zeleninu kus po kuse sami vybrat, navážit a na digitální váze hned zjistit i cenu?
V socialistickém krámě, kde to tehdy páchlo shnilotinou (čerstvé výpěstky směřovaly nejprve do skladu), musel být zákazník rád, že vůbec požadované zboží měli.
Jak člověku přibývají léta, je naprosto přirozené, že se vrací do dob mládí a staré časy si idealizuje.
Ve vzpomínkách ožívá to pěkné a tehdejší těžkosti už ho netíží. Zdraví sloužilo, dobrá nálada nechyběla, i to počasí bylo mnohem lepší než teď. A pak není divu, že se mu skutečnost a výhled do budoucna zdají poněkud truchlivé. Kdekdo se pak uchyluje k láteření a blbé náladě. Škoda, protože s těmito „brýlemi mámení“ podléháme klamu. Nedokážeme prožít spokojeně přítomnou chvíli, přestože za pár let na ni budeme nostalgicky vzpomínat jako na staré dobré časy. Takhle to prostě chodí u nás lidí bez ohledu na právě psané století, společenský systém, životní úroveň nebo barvu kůže.
Nechci končit fatálně, pesimisticky, bezvýchodně. Připomínám si, že duchovní lidé vždy věděli, jak na to. Vždyť základem meditace je prožívání přítomné chvíle, intenzivní si uvědomování teď. Není to z nouze ctnost. Je to vůbec nejlepší, co máme.
Pavel Kačer