Právě jsem si nějak omylem vymazal z počítače čerstvě napsaný fejeton. To víte, ještě teď jsem vzteky bez sebe. Znova ho nedám dohromady, už to nejde, už by to nebylo ono. Ptám se však sám sebe, jestli jsem nedokonalý já, nebo má pomocná technika. Samo že ona. Jak jinak! Již od prvopočátku se každá kultura snažila zaznamenat své dějiny slovem, písmem i obrazem na nosiče, které byly uschovávány na bezpečných místech.

Díky prozřetelnosti předků se část tohoto odkazu dochovala až do dnešních dnů. Ukázalo se, že přežila pouze sdělení zaznamenaná bezpečným způsobem na podklady odolávající věkům; kamenné desky a hliněné tabulky s různými druhy písma, záznamy na papyrusových či pergamenových svitcích, kterým se vyhnuly ničivé požáry i válečné vřavy. Ani novodobé dějiny nejsou výjimkou ve snaze zanechat vzkaz příštím generacím. Jak víme, například stavitelé a řemeslníci si v průběhu staletí předávali vzkazy při stavbách, opravách a rekonstrukcích radnic a kostelů. Pergameny obsahující sdělení o provedení prací i různá svědectví své doby, uložená do dřevěných či kovových pouzder, byla ponejvíce uschovávána v báních kostelních věží. Svůj odkaz zanechalo lidstvo prostřednictvím amerických kosmonautů i na povrchu Měsíce. Pro jistotu vyrytý do zlaté destičky, přestože vývoj nejrůznějších elektronických systémů uchovávání dat notně pokročil. Jenže, co s dnešními elektronickými daty za sta či tisíce let? Vzpomeňme, jak šel vývoj v uplynulém století. Nejprve voskové válečky, gramofonové desky, pak magnetofonové pásky a jejich nástupci audio kazety, o něco později cédéčka a DVD. Stále více se uplatňují i přenosné flash disky, paměťové karty. Bez pevných disků se již neobejde žádný počítač a vývoj se ubírá přechodem od mechanických k bezpečnějším velkokapacitním paměťovým CCD médiím. Pro zaznamenání dat hledáme stále dokonalejší a bezpečnější způsob, jako by to byla mánie. Jenže když uvažujeme o tom, jak zanechat odkaz, který by měl přečkat staletí, tisíciletí, k čemu je nám elektronika. Jen si představte, jak někdo za dvě, tři století, nalezne archiv s DVD kotouči a k tomu přehrávač v podobě malé skřínky s připojovacím elektrickým kabelem a zástrčkou... Již dnes je jasné, že záznam vtlačený do plastového DVD kotouče má v průběhu let tendenci vracet se zpět na povrch. Také jediný hlubší škrábanec udělá své a to už nemluvíme o působení silného magnetického pole, vyšší teploty, vlhkosti a jiných vlivů. Namítnete, co tedy paměťové karty? Jistě, ale k jejich poškození stačí také málo, jak dobře ví každý, kdo je často používá. Ale jak budou vypadat počítače či paměťová média třeba za sto let? Takže, babo raď! Ať tak či tak, lidstvo dnes stojí v otázce záznamu a uchování dat opět na křižovatce. Nezná zatím nic tak bezpečného a jednoduchého, co by skutečně tisíc let vydrželo, kromě... ano, kromě starého dobrého kamene, sekáčku a kladívka, případně rytiny na povrch destičky, ať již ze zlata, či platiny. Lidstvo však svůj velký sen o předání štafety nevzdává, a to je dobrá zpráva. Tak přeci se o nás bude vědět. Konečně mohu klidně spát. Jaká úleva, že ať se stane cokoli, zůstane na počátku všeho opět slovo. Bude- li totiž část lidstva dál blbnout a ohrožovat existenci života na této planetě, mohlo by být slovo opět na počátku něčeho nového. A tak nás opatruj nejvyšší inteligence i ty, vědeckotechnická revoluce. Jiří Novotný