Po bouřlivém týdnu od nevidím do nevidím jsem se rozhodla udělat si ve svém životě pořádek. Jako první na programu měla být návštěva praktické lékařky. Zajedu si pro recept, v lékárně nafasuju na pár měsíců prášky na tlak, které jím tak jako tak omylem, ale už to prý nelze vrátit, a bude, myslela jsem si naivně a s radostí vstoupila na kliniku. Váhavě jsem nezaplatila poplatek ve výši 30 Kč, protože vypsání receptu není totéž co osahávání pacienta, navíc moje lékařka ví, že vždycky spěchám, tak mne nepožene na žádné trapné prohlídky, rozumíme si přece... Záhy pobíhaje mezi čísly dveří, která nesouhlasila s pražádným možným systémem třídění informací, proházeli tu ordinace, stanula jsem před jedněmi, kde byla cedule s označením mé osobní praktické lékařky velikým křížem přečmáraná. Naštěstí vyšla sestra a byla nakloněna i mému dotazu: „Vaše paní doktorka má dovolenou, ale ordinuje místo ní jiná paní doktorka, počkejte si."

Rozlila se mi blaženost po těle, neb jsem předpokládala, že vše půjde ještě rychleji, než bývá zvykem. Okamžitě to ovšem popřela nečekaná informace: paní doktorka vám ještě pro jistotu změří tlak.
Jéžiš, tohle mi ještě scházelo, vždyť to už nestihnu zlikvidovat dva další resty, ty tam jsou moje pevně naplánované pochůzky, co jsem svědomitě zařadila do diáře. Usilovně jsem promýšlela, jak se z měření vykroutím, když jsem slyšela nesmlouvaný povel: Další!
Vysoukala jsem rukáv a těšila se, až budu dřímat recept v ruce a popádím dál. Doktorka mě však naschvál nechala sedět a čekat. Mezi tím významně zvedala obočí a nahlížela do mojí karty v počítači. Dělala jsem jakoby nic. „Víte, kolik máte?" zahromovala. Nevím, odpověděla jsem. Moje paní doktorka mi to nikdy neřekla, vyprávíme si místo toho vtipy o chlapech, odvětila jsem spontánně jak neviňátko, ale taky trochu naschvál. „220! Chápete to? A to jíte jen jeden lék. Vysoký tlak je nebezpečný. Co vy na to?" Já na to nic. Věděla jsem, že vysoký tlak normálka nemívám a že mě moje lékařka má přečtenou a tuší, že jsem plašan a s nějakými úlety zn. tlak si neláme
hlavu. Na klinice vysoký, v parku normální. Moje zkušenost říká, že ten můj tlak je věc psychiky už od porodu prvního pitomka. Tehdy mi totiž gynekolog řekl: „Aha, další maminka. Tlak jí vyletí, sotva vstoupí do ordinace!" Od té doby již pár desetiletí tohle nepsané pravidlo funguje a ani já ani moje ošetřující lékařka ho moc nebereme do hry. Nejsem asi sama, komu při vidině bílých plášťů hodnoty vybíhají k nekonečným vrchům.
„Měla jste už někdy na sobě přístroj, co snímá tlak za 24 hodin?" otázala se vichřice. „Ne, neměla. S tlakem mám potíž jen při zkoumání, odvětila jsem tiše, neb mám vytříbenou intuici a věděla jsem, že komunikace nemá smysl. „No, tak co s vámi? Můj tlak to není, je to vaše věc," popichovala dál a kontrolně měřila znovu. „Ten přístroj je nový a ukazuje správně," ječela nepřítelkyně v bílém.
A pouštěla se do mne dál: „Co děláte? Profese?" Jsem novinářka, řekla jsem hrdě a tak, abych ji vydráždila v době, kdy se média silně zapojují do diskuze o tom, jak to bude s českým zdravotnictvím za pár dnů. „No jo, novinářka, tak to je jedno kafe za druhým, špatná životospráva, chlast!" Nechala jsem ji při tom. Mým koníčkem jsou byliny, čajíčky, sadařina. Kafe si dám ráda, pro chuť, ale nepřeháním to. Alkohol tehdy, když hodlám partnera udivit počtem orgasmů. Relaxuji ráda, když vážu kytice, žel, nejčastěji na hrob někdejšího vlastního muže. Na druhé straně je fakt, že stres miluji, libuji si v něm a záměrně ho vyvolávám. Mám tak pocit přiměřené seberealizace, je mi tak dobře.
Pro pohodu ducha i těla jím s chutí chleba se sádlem, vůbec mi nevadí škvarky, ale taky každé ráno chroustám řapíkatý celer nebo mrkev nebo papriku nebo rajčata nebo pórek. To bys, doktorko, koukala!
Ve vlastním svědomí jsem nad divokou vodou, co si říká praktický lékař, vedla jedna nula. Zejména poté, co mi chtěla vnutit další pilulky, které jsem vůbec nepotřebovala a které mi měly do organizmu dodat stopy vápníku. Rozloučila se se mnou otázkou: „Vy asi nejste zvyklá nikde platit, co?" Když evidentně čekala na 30 Kč, ještě jsem
se ovládala, byť můj pokus vysvětlit, že „jsem si myslela", že za recept se ještě neplatí, a netušila jsem, že se se mnou bude manipulovat, ztratil na exkluzivitě. V recepci jsem uhradila třicítku a v tepnách mi to teď přece jen bubnovalo.
Bylo mi zle. Nadhled nevydržel. Připadala jsem si jak zločinec a záškodník, který dluží na zdravotním, sociálním i daních, na vodném a stočném, popelářům i na veřejném WC. Ještě několik dnů jsem to rozdýchávala, domlouvala svému tlaku, že je to všechno jinak. Dokonce jsem po dni plném nepokoje vytáhla v noci ze skříně zapomenutý dárek, který jsem kdysi dostala na jedné tiskové konferenci. Měřič tlaku. Vyměnila jsem preventivně baterie, uvelebila se u telenovely a jala se udělat průzkum. Naměřilo mi to hodnoty, jimž jsem nerozumněla: 160 na 285. Pořád a dokola. No nic, odložila jsem švihem přístroj pod pohovku a šla si uvařit turka. Druhý den ráno jsem se však z ryzí zvídavosti připlížila na stejné místo. Hodnoty ten ďábel ukazoval stejné. Večer však nastala změna - jakýsi patrně průměrný výpočet bůhvíčeho se usídlil na čísle 23. A tak to zůstalo. I na stý pokus. Horní tlak, dolní tlak, tep - všechno bylo 23. Co mi to mělo napovědět, dodnes netuším. Že mne čeká ještě 23 návštěv u strašné doktorky, nebo že mi bude zas 23 let, nebo že mám ještě 23 pokusů k zamyšlení se samotné nad sebou? Ví pánbůh a čert to vem.
Jedno je mi ale jasné: tlak mám v poho, ať je to se mnou jakkoli. Jsem hezká, šikovná a svědomitá ženská, a mám své podnikatelské ideály i sny. Jsem pořádná, umím vařit a oddávám se kvalitnímu sexu. Potomstvo nedroguje a moje mrňavá firma je z nejhoršího venku. Nad překlepy v mých článcích se lidé smějí.
Eva Brixi