Pro Pražana je víkendová chalupa jeho druhý, často vítanější a navštěvovanější domov. Sem se utíká, když už nelze snášet vymoženosti moderní civilizace, tady s radostí se žije primitivnějším, šťastnějším životem a zde se vrací k tradicím předků. Vaří se na kamnech, koupe se ve škopku a za potřebou navštěvuje se letitá kadibudka na dvorku. Bez jistého pohodlí se však přece jen nelze neobejít. Nerado se chodí pěšky i do nedalekého lesa, večery netráví se u petrolejky, ale ve svitu televizní obrazovky a koloniál chce se mít za humny, ne v sousedním městysi.
Shodou jistých okolností patřím také k tomuto lidskému druhu - Pražanu, jemuž k existenci nestačí pouze jediný domicil a který se aspoň na část roku musí cítit venkovanem. Pobýváním na vsi se i očisťuji od vin, které jsem na sebe v hlavním městě nakupil a jež mi neustále předhazují ochránci životního prostředí - všudypřítomní ekologové.
Jak jsem naznačil, takový zhýčkaný chalupář nechce být zcela odtržen od výdobytků civilizace, neobejde se proto od dobře zásobovaného obchodu s pokud možno nepřetržitým provozem. Jenže v tom právě spočívá svízel. Hrstka místních spotřebitelů ani s vydatnou pomocí movitější, rozmařilejší „náplavy" už nedokáže udržet prodejnu v kladných číslech a business jde do ztráty. Dřív nebo později budova osiří a v prázdných regálech se jen prohánějí myši.
Starosta naší samosprávy tedy před časem rozhlásil, že obec nabídne případnému nájemci a provozovateli zvýhodněné podmínky. Sliboval hory doly, přesto jsme se obávali, že ani to nebude ke zlákání nového obchodníka stačit. Nájem uhradí radnice, a to včetně střechy nad hlavou pro celou rodinu. Přesto se zprvu zdálo, že žádný podnikatel, který má alespoň minimální pud sebezáchovy a nehodlá vegetovat s cejchem bankrotáře, na zjevně nevýhodnou nabídku neskočí. V hospodě o tom chlapi vedli pivní řeči, ženské doma nad jíškou lamentovaly a stěžovaly si na poměry, děcka se marně dožadovala nákupu sladkých pokroutek. Celá ves měla za to, že bude následovat smutný osud mnoha ostatních, stejně postižených, kam už nezavítá s pojízdnou prodejnou dvakrát v týdnu ani prodavač Jarda s předraženým pečivem, mlékem a uzeninou.
Vzdor obecnému pesimizmu se záchrana našla dost rychle. Začalo se šuškat, že přijdou Vietnamci. Šeptandu později potvrdil jeden z radních a místním lidem opět svitla naděje na lepší žití. Než se sběhl týden s týdnem, začal se krám plnit čerstvým zbožím. Po víkendu se dveře poprvé otevřely s novým personálem. Mladá vietnamská rodina, jak se
stalo zvykem, stanovila otevírací dobu „od nevidím do nevidím".
Všichni se potěšili. Ceny nasadili Asiati stejné jako všude jinde od Aše po Hodonín, a nejinak tomu bylo s jejich ochotou a trošku komickou češtinou. Nabídka zboží se rozšířila natolik, že řada usedlíků brzy upustila od pravidelných nájezdů do vzdálenějších hypermarketů. Za zbožím začali přijíždět i občané, rezidenti i výletníci, z širšího okolí.
I když Vietnamci prodávají od rána do večera, od pondělka do neděle, vždy ochotně a s úsměvem, je to pro ně tvrdý chlebíček. Pro domorodce už obtížně akceptovatelný. Takhle se u nás obchodovalo za Ignáta Hermana, nebo ve filmech s Vlastou Burianem. Zákazník byl pán a šéf podniku autorita, která ráda poslouží, ve všem vyhoví a nádavkem na cestu domů přidá ctěnému zákazníkovi k nákupu ještě pozdrav milostivé paní.
Nedávno jsem přistihl Vietnamku, jak něco sleduje pod pultem, odkud se ozývalo tichoučké štěbetání. V místnosti nikdo jiný nebyl, proto jsem nechtěl krotit svoji zvědavost a rovnou jsem se zeptal, co se tam zajímavého děje. „Pojďte se podívat," vybídla mne. Žena, kterou bych spíš odhadl na dívku, na monitoru pod pultem sledovala online video. Malé dítě tam lezlo po čtyřech a žvatlalo. „Moje," řekla, „je mu rok a půl. Hlídá ho babička."
Také podnikatelský příběh. Na jednom konci Hanoj, na druhém nevelký krámek na Kokořínsku, k tomu Skype, internet a určitý čas, po který bude ještě rodina odloučena. Než se spolu všichni v Česku shledají.
Pavel Kačer
Otevřít PDF
