Mnoho vědátorů již dávno potvrdilo, že práce, jako výslednice spojení lidské mozkovny s šikovnými prsty, vydělila homo sapiens z říše zvířat, aby opanoval planetu Zemi. Nejdříve tato bohulibá činnost udržovala při životě tlupy rovnostářsky žijících jedinců, později si její výsledky začali přivlastňovat někteří „vyvolení“, aby roztočili spirálu pokroku lidstva. Dnes jsme se, historicky vzato, dostali nejdále: Část homo sapiens pracovat nemusí. Ne, že by jejich mozkovny či šikovné prsty zakrněly, nebo se, nedej bože, porouchaly! Ani nepatří mezi „vyvolené“. Na vině je zase člověk homo capital. Nahradil homo manufaktur a podnikl běh na dlouhé trati volné soutěže k tržnímu hospodářství a povýšil je na globální.

Druhý štafetový kolík už nám, Čechům, nevypadl z rukou. Zachrastili jsme klíči, zamávali trenýrkami měníce je za slipy a nastoupili zpáteční cestu do Evropy. Zkrátka, máme od té doby i u nás tržní hospodářství a s ním i možnosti a příležitost „ukázat se“.
Pracovníka marketingu Jožina Pazderku jednoho dne nahradil ve firmě během zeštíhlovací firemní kůry personální počítač. Stal se z něj homo uneployed, neboli člověk bez práce. Jako jedna z půl milionu součástek nic neprodukující společenské mašiny seděl před televizorem a udiveně zíral na planou diskuzi, jak se s tímto problémem myšleno „darmožrouty“ bez práce vypořádat. Brýle se mu zarosily, když poněkolikáté vyslechl jediné stanovisko, na kterém se diskutující byli s to shodnout: Kdo chce pracovat, vždycky si práci najde... Tak jsem asi blbej, řekl si po chvíli. Tuto myšlenku však vzápětí zapudila vzpomínka na minulou výpravu za prací, jejíž trapný výsledek zaznamenal k ostatním do bezmála již popsaného bloku.
Tehdy vše odstartoval inzerát z internetu. Zlákal ho svou tajemností, aby mu vzápětí uštědřil tvrdé zklamání. S nadějí se tehdy rozjel do „Mez. fy hledající větší počet řiď. dodáv. pro exp. zboží.“ Spolu s padesátkou podobných ztroskotanců, jež sžírala posedlá touha pracovat, vyplnil podrobný dotazník, včetně rubriky o rodičích a prarodičích, naordinoval si výši platu, popsal záliby a koníčky a vyčkal na pohovor se šéfem. Zalahodilo mu čechoamerikánovo potřásání rukou i jeho špitnutí nad dotazníkem, že má jistě na víc, než uvedl. Nejdříve je však třeba „ukázat se“.
Za tři dny se Jožin vydal do mezin. fy., aby se „ukázal“. Kruci, bude to Ford Tranzit, nebo VW Transporter? Jejda, kam se řadí zpátečka? broukal si cestou. Naložili ho do luxusního auta a po půlhodině vyložili s tajemnými výrazy v tvářích před krčskou nemocnicí. Z kufru auta kdosi vytáhl bágl plný baterek made in Hong Kong a ukázal na nemocniční bránu se slovy: Jste nadupanej manažer reklamní akce a nyní ukažte, co ve vás je! Baterka je za kilo a pětka z ní je vaše.“ Se slovy „Tak Go!“ mu vrazilo osazenstva vozu bágl do ruky a pár metrů ho zaměstnavatelé symbolicky vyprovodili k nemocniční bráně.
Jožin vyvrávoral z kruhu souvěrců, odložil bágl na zem a se skloněnou hlavou, pomalu, beze slov i sebevědomí, zamířil k blízké autobusové zastávce... Tak tě, pitomče, zase dostali. Zas jeden den v háji, nemluvě o vyhozených jízdenkách! Jako bezduchý dorazil domů. Svezl se do křesla a zapnul rádio. Myslím si, ozval se v něm jeden z posluchačů, že při současném nedostatku pracovních příležitostí by měli žadatelé slevit z požadavků a vzít i méně placenou práci... Jožin vyletěl z lenošky jak na péru. Tak vy nedáte pokoj! Ránu pěstí radiopřijímač nevydržel. Proč do toho kecáš, když o tom nic nevíš. Vezmi takovou práci a jakmile o ni přijdeš, skrblící ministr práce z tohoto nicotného příjmu ti vypočítá podporu v nezaměstnanosti. Jožin se uklidnil, sedl k počítači a spustil internet. Jeho oči klouzaly po řádcích v rubrice Nabízím práci. Zastavily se u známého odstavečku Mezin. fy. hledá větší počet řiď. dodáv. pro ... Na Jožinově tváři se rozhostil spokojený úsměv nemluvněte. Hledejte idioti, hledejte, ale ne mne!
Jiří Novotný