Také máte někdy pocit, že toho pokroku už je na vás moc? Že se svět žene do neznáma šílenou rychlostí a vy už s ním přestáváte držet krok? Říkáte si, že už vás nebaví přizpůsobovat se novým trendům, být stále in a měnit za pochodu návyky vyšlé z módy?
Možná to má co dělat s nutným procesem stárnutí, jemuž podléhá nejen tělo, ale i mysl. Snad je to přirozený stav, kdy životní funkce pozvolna zpomalují a člověku se nedostává energie ke změnám. Zřejmě tomu tak vždycky bylo po věky věků, že pokrok táhnou mladí a ti dříve narození už spíše touží po klidu, spokojí se obírat vzpomínkami na zašlé časy a rozdávat zkušenosti nabyté z prohraných bitev. Možná.
Jenže ten zběsilý úprk vpřed může mít zajímavé okliky (u některých). Představím si dialektickou spirálu, v níž se vývoj dostane do stejné pozice, jen o úroveň výš. Napadá mě tahle myšlenka vždy, když sleduji návrat mladých lidí k prostšímu životu, k jednoduchému životnímu stylu, jak se říká, do lůna přírody. Taková rodinka z velkoměsta si jednoho dne sbalí „pět švestek“ a odstěhuje se do rozpadajícího se statku v končinách, kde lišky dávají dobrou noc. Přesyceni moderními výdobytky, uštváni věčným shonem a pronásledováni neodbytným stresem zatouží po návratu do minulosti, o sto let nazpátek. Pořídí si ovce a kozy, oplotí kus louky nebo pastviny, z kmenů sroubí salaš a živí se prodejem mléka a sýrů. Členové komunity odmítají noviny, rozhlas, televizi, internet a mobilní telefony a naslouchají jen sobě navzájem a nočnímu houkání sýčka.
Nejsou už dnes jen pověstnou bílou vránou, ale přidávají se ke stále sílící skupině hledačů štěstí v prostotě. Těm lidem rozumím a mají můj obdiv. Jsou mi sympatičtí, že odmítli požitky většinové společnosti, vábení reklamy, podlézání politických programů, nabídku pohodlných ústupků a snadných kompromisů. Rozhodli se pro pravý opak. Vydali se na cestu, které bývá trnitá, obtížně schůdná a namáhavá, ale po zdolání překážek plná sladkých odměn. Je to stezka, po níž se vydáváme, abychom poznali sami sebe, svoji hodnotu a sebeúctu.
Ano, uznávám je o to víc, že nemám tolik síly, odvahy a přesvědčení, abych je následoval. Chybí mi ta posedlost jít za všech okolností za vytčeným cílem a nebát se nezdarů, nepohodlí a častých zklamání. Jsem s nimi alespoň napůl s dobrým úmyslem postoupit co nejdál.
A doufám, že to nevzdám, že pokročím aspoň o krůček, o dva vždy, když to jen trochu půjde.
Jsem totiž obyčejný mastňák, co se celý pracovní týden nechává hýčkat vymoženostmi metropole a víkendy tráví na venkově. A tam, ve staré dřevěnici, se přibližuje primitivnímu životu předků. Do lesa chodí sbírat klestí a v zimě se choulí u kamen. Užitkovou vodu bere z potoka, lesní plody z okolní krajiny. Jablka trhá ze stromů podél silnice, švestky ze zanedbané zahrady, která nikomu nepatří. Snaží se žít, co nejvíc to jde, z darů přírody, bez tabáku, alkoholu a řeznických specialit.
Naučil jsem se už zavařovat ovoce, sušit houby a vyrábět sladké sirupy. Teď procházím obdobím domácího tvarohu, jogurtu a sýrů, které chci připravovat z čerstvého mléka. A když budu slavit úspěch, rád se pustím i do složitějších kulinářských experimentů.
Kdo mi rozumí, ten mi potvrdí, že projít se bosý ranní rosou nebo vykoupat se nahý v rybníce jsou sice prostinké, ale úžasné činnosti, které kromě potěšení mají i nezpochybnitelný zdravotní přínos. Nestojí nic než chuť je udělat. Tyhle obyčejné věci jsou ničím nenahraditelné, a přitom dostupné pro všechny bez výjimky.
Slyšel jsem jeden vtipný bonmot: „Všechno špatně. Zpátky na stromy!“ A skutečně, měli bychom se zamyslet nad tím, jestli jsme při tom evolučním vývoji od opice k homo sapiens vždy kráčeli tím nejsprávnějším směrem a jestli by nebylo moudré v něčem se vrátit o jedno, dvě, tři století zpět. Ať si mi třeba nadávají do zpátečníků, já bych byl pro.
Pavel Kačer
Otevřít PDF
