Mailová pošta v mém počítači přinese kdeco, je jako příliv a odliv na mořském břehu. Vedle mnoha úkolů, tedy zpráv, na něž je třeba ihned odpovědět, vyvrhne také „radostná“ oznámení o milionových výhrách v loteriích, nabídku potřebných i obskurních věcí a služeb, nesrozumitelné informace v cizích jazycích a spoustu zkomolených textů rádoby v českém jazyku (asi pro zasmání). Člověk nemá ani čas se tím nánosem písmen brodit a vyhazovat odpad do koše. Ale jako každé pravidlo má svoji výjimku i já se někdy podívám, kam bych asi neměl. Zvědavá není jenom opice.
Proto jsem si nedávno přečetl mail od kamaráda, který se volně šíří internetem a vzhledem k počtu sdílených adres se těší velké popularitě. Je na téma ekologické hnutí a postoj starší, tedy i mé generace.

Cituji z něho krátký úvod:
U pokladny v supermarketu si starší dáma bere igelitovou tašku na uložení nákupu. Pokladní jí vyčítá, že si nekoupila „ekologickou“ nákupní tašku:
„Vaše generace nezná ekologické hnutí. My, mladí lidé, budeme muset platit za vaši generaci, která plýtvá prostředky!“
A ta jí odpoví: „Děvenko, za mých časů jsme vraceli láhve od mléka do obchodu, obchod je poslal zpátky do továrny, tam je sterilizovali a znovu naplnili. Jednorázové papírové plínky jsme neznali, každá matka prala a vyvářela látkové. Systematicky jsme recyklovali oblečení z bratra nebo sestry dalšímu mladšímu sourozenci, dokud drželo pohromadě.“
Konec citátu. Nechtěl jsem jím upozornit na falešnost každého hnutí, které vnímá jen zásady, předpisy a čísla, zato mu uniká sám člověk. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem! Vždyť i my jsme měli svá závazková hnutí a socialistické soutěže, i my jsme se zápalem v očích nebo s příkladnou licoměrností předstírali, podváděli a vykazovali úspěchy, které neexistovaly nebo se zvrhly v pravý protiklad. Jde mi o určitý způsob života tehdy a nyní. A přiznám se, že mi trochu ten bývalý všudypřítomný bordel, primitivnost užívaných prostředků a samozřejmá prostota chybí.
Abych to upřesnil, trochu mi je proti srsti všeobecné pachtění za požitky, luxusem a pohodlím. A co mi na tom vadí především, je ten neustálý nářek lidí, kteří propadli pocitu, že jim to nezadatelné právo na sociální jistoty někdo upírá a oni jsou nadosmrti odsouzeni k přežívání v bídě, v marné honbě za štěstím, které jim slibuje reklama a které jim uniká mezi prsty.
Nepatřím k těm, kteří nabádají k asketickému chování a na potkání vyhrožují Armagedonem. Nic by mě tak nepotěšilo než vnímat okolo sebe spokojenost a štěstí lidí, s nimiž sdílím stejnou ulici, město, stát a planetu a neslyšet to neustálé nadávání na poměry, na ostaní, na všechny zlořády světa. Ale obávám se, že cesta k tomuto ideálu nevede blahobytným údolím zlata, peněz, slávy a erotické lásky, jak jsou o tom přesvědčeni téměř všichni, kteří mě přesvědčují o tom, jak strádají a proč.
Jsem si jist, že ke spokojenosti a štěstí se musíme obrátit právě opačným směrem. Abych použil uvedeného citátu, cesta vede k vratným lahvím a látkovým plenám. Věřím, že dobrou náladu, kladné emoce a pevné sebevědomí získáme jen tehdy, když si ho vlastním přičiněním zasloužíme, tvrdě vydobudeme. Jen tehdy, když nás to bude stát, řečeno W. Churchillem, pot a slzy. Nechybí nám ve skutečnosti ani nový mercedes, dovolená na Maledivách, patrová vila na Ořechovce a miliardová výhra v Eurojackpotu. Náš život postrádá to, co mu upíráme dát – námahu, poctivost, vytrvalost, někdy i bolest... Nečekejme, že něco od někoho dostaneme zadarmo a že stačí pouze toto právo vymahatelně zakovit v zákoně. Nemělo by pro nás žádnou cenu to, čemu nevěnujeme úsilí. Bez práce nejsou koláče, věděli už staří Čechové. Proto si nechodili kupovat štěstí do hypermarketu na spotřebitelský úvěr, chápali, že si všechno dobré musí odpracovat vlastníma rukama.
Mám rád prosté a přirozené věci. Oheň v kamnech raději než ústřední topení, pramenitou vodu víc než colu z plastové lahve, schodům dávám přednost před výtahem a beru je jako trénink nohou, plic a srdce. Nepochybuji o tom, že dobrou mysl i pevné tělesné zdraví si musím zasloužit a dělám pro to každý den něco malého. Raději se budu každý den trochu namáhat, než po infarktu zaměstnávat kardiologa, okresní nemocnici a křížkové lázně, na což mám taky zákonité právo. Chválím nepohodlí, sice vyšlé z módy, ale pořád tak životně důležité.
Pavel Kačer