Mám rád reklamu. Nápaditou, vtipnou, neotřelou. Takovou, která se vám dostane pod kůži, nosíte ji všude s sebou, nedá se jen tak přejít bez reakce, prostě odbýt. Ty nejlepší reklamní spoty, slogany, billboardy mohou být jako miniaturní skvosty uměleckého řemesla. Stvořili je mistři svého oboru. Moc jich není, ale když se povedou, stojí za to. Dovedou potěšit, navodit pocit uspokojení, přinést radost z něčeho dokonalého.

Pak jsou tu reklamy, které vás nadzvednou. Nesouhlasíte s nimi, odmítnete je. Jdou proti vašemu přesvědčení. Ani ty vás nenechají v klidu. Takové reklamní poutače v ulicích, v metru, na veřejných místech, jež mám na mysli, právě bojují se životem. Ne primitivně, lacině, ale na vysoké profesionální úrovni.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co tyto billboardy s kampaní proti rakovině prsu sdělují. Že po nás chtějí uchopit zbraň, namířit ji proti nepříteli, a rázně konat. Máme se připojit k týmu bojovnic proti zákeřné nemoci, pochodovat, vzdorovat, útočit. Vybízejí nás k tomu ženy, které s nádorem už mají své zkušenosti. Hledí na nás, pomalované válečnými barvami, se zavilým výrazem, připravené zasadit smrticí úder. Pod heslem: „Život je boj!“
Nepobouřily mě bojovně nalíčené ženy. Vzepřel jsem se poselství, které chce vštípit do hlavy odpor. Máme se prát. Se zhoubným nádorem? S protivníkem, který nám usiluje o zdraví, o samotné bytí?
Nemohu souhlasit. Žití nemá mít nic společného s urputným zápasením. Naopak, znamená harmonii, soulad všeho se vším. Když se narodíme, naše tělo dokonale funguje. Roste, sílí, vyvíjí se bez vůle člověka. I rozum chápe stále víc. Nemusíme bojovat se srdcem, abychom ho donutili bít na správné tepové frekvenci, nutit plíce, aby pravidelně dýchaly, žaludek, aby dokonale zpracovával potravu, svaly a klouby, mozek, aby důsledně vykonávaly činnost prospěšnou celému organizmu. Oči správně vidí, uši dobře slyší, hmat nás pravdivě informuje o povaze předmětů, jemná chuť o lahodnosti jídla.
Kdy vznikají první problémy? Když se člověk rozhodne přirozené věci měnit svou vůlí, když si hodlá osvojit správné kulturní návyky, pořídit si různé zlozvyky, které naše okolí považuje za společensky žádoucí. Narušujeme, aniž si to plně uvědomujeme, to samozřejmé souznění se životem, jímž jsme samou podstatou my sami.
Když narazíme na překážku, zdoláváme ji. Z bezděčného plynutí, souhlasného přijímání, se stává zápolení s okolnostmi, které se snaží hatit naše záměry. Bojujeme s nepřízní osudu, jenž nám nastražil do cesty různé úklady. Ponořeni do zápasu stále víc, postupujeme zarputileji, bez ohledů na sebe i na ostatní.
V plném zaujetí, při zvládání životních těžkostí, nás vůbec nenapadne, že jsme si zdravotní problémy přivodili sami. Rázně bychom odmítli takové vysvětlení. Přitom nejde o neštěstí. Když nás zastaví nemoc, úraz, nehoda, dostáváme příležitost. K posečkání, k zamyšlení, co jsme udělali špatně.
Díky za to! Moudrost nepřichází s věkem. Skrývá se v nabídnuté příležitosti. Život jich dává bezpočet. Využijeme je? Nebo se s nimi pustíme do křížku, abychom sobě a jiným ukázali svaly, dokázali si, že se nevzdáváme, bojujeme, a tedy „žijeme“?
Naprosto souhlasím s přesvědčením herce Jaroslava Duška, že nemáme důvod být nemocní. Jestliže onemocníme, pak jsme jen ještě nezmoudřeli.     

Pavel Kačer