Jako kluk jsem snil o velkém světě. Chtěl jsem utéci z nudné všednosti do vzrušujícího prostředí, kde oslňují světla velkoměsta, ohromují mrakodrapy. Co bylo tehdy cenné, bylo i vzdálené, nedosažitelné. Čas plynul pomalu, neuspokojená touha narůstala bez reálných nadějí na změnu.

Přesto jsem se dočkal. Nastala doba neomezených možností, která zkrátila dálky, šířky a výšky, otevřela hranice mezi sněním a skutečností. Jenže jsem mezi tím zestárl. Asi tím poznáním, novou zkušeností. A zároveň mizely touhy po vzdálených horizontech, krajinách a městech s domy, tyčícími se až do oblak.

Mrakodrapy, které vyrostly i u Vltavy, už neohromují. Pohled na město z 22 podlaží uchvátí jednou, pak zevšední. Zůstane chlad, odcizenost skla, oceli i lidí. Zdání luxusu, jež zdi vydechují, omrzí. Ani drahé hotely už pro mě nemají kouzla neodolatelnosti. Jejich lesk studí, v pokojích vládne cizota. Personál se chová odtažitě – profesionálně, hosté se tváří znuděně. I živé květiny vypadají uměle. A všechny jsou proto stejné, ať se jmenují jakkoli, stojí kdekoli a honosí se čímkoli.

To, co hledám dnes, jsem našel jinde. Nedávno jsme se vypravili s partnerkou na pár dní do hor. Ubytování jsme vybírali na internetu. I když náš hotýlek budil na webových stránkách dobrý dojem, vstupovali jsme do něj s určitými obavami. Co nám může za pár korun nabídnout?

Ano, od počátku pobytu bylo jasné, že nějaké pohodlí a moderní služby nejsou jeho silnou stránkou. Ale postele byly bytelné, povlečení čisté, okna se dala zavřít, i když škvírami lehce táhlo. Teplá voda tekla, záchod splachoval, žárovky svítily. Kuchyň i jídelna už zažily lepší časy, ale obsluha se snažila vytvořit příjemné, domácké prostředí.

Druhý den nás recepční, která musela zastat i práci účetní a ficky, překvapila radostným zvoláním: „Klukům se podařil výborný guláš!“ Měla pravdu. Uvítali jsme to lehkým pousmáním podobně jako naši spolubydlící. Když jsme je později potkali u lanové dráhy, dali jsme se s nimi bez ostychu do řeči. Byli to stejní lidé jako my. Nenároční a spokojení.

Nečekali jsme, že v levném horském hotýlku strávíme tak milé chvíle. Ale odjížděli jsme s ujištěním, že se tam vrátíme zas. Ne snad na stejné místo, ale do stejného prostředí, mezi stejné lidi.

Co nás tam vlastně dostalo? Snad kouzlo starých časů, kdy jsme bývali mladí, dychtiví a toužící, vděční za málo. Ale nebyla v tom jen nostalgie, která nám vhání slzičky dojetí do očí, když potkáme po letech starého známého nebo uvidíme v televizi pořad pro pamětníky. Dostalo se nám pod kůži něco, co se nedá koupit ani za velké peníze ani vydupat ze země sebehlasitějším marketingem.

Možná by se to dalo nazvat kouskem člověčiny. Dnes už se moc nenosí, ale když ho potkáte, udělá vám radost. Potěšení z toho, že ještě je.

Pavel Kačer