Od dob, kdy jsem se při hodině školních pozemků musel hrabat v hlíně, jsem se zahradničení vyhýbal. Prodejny s výpěstky jsem obcházel obloukem, a když už jsem vstoupil, vždy z donucení. Sdílel jsem úděl dalších mužů, kteří se tam dostali jen proto, aby manželkám dělali „podržtašky“, odnesli vybrané zboží k pokladně, zaplatili za ně bez zdráhání nemalou částku, a přitom předstírali, jak velkou radost jim, stejně jako jejich ženám, pořízení nových květin, sazenic, substrátu, květináčů dělá. Zato slabé pohlaví bývá v zahradním centru ve svém živlu. Přestože doma, v bytě, na zahrádce, v širém okolí už není kam nové přírůstky položit, stále se vrací s dalším a dalším nákupem v naději, že se jim konečně podaří ukojit estetické a pečovatelské touhy.

Nedá se však říci, že by mužům chyběl smysl pro krásu, jak je jim vyčítáno. Pouze ji vidí v něčem jiném. V oroseném půllitru plzeňského, vepřové zabíjačce výtvarně uspořádané na velkém talíři, nablýskaných veteránech na dvou a čtyřech kolech. Ani oni je nedokáží přejít bez vzrušení, reakce a tužeb. Se svými protějšky se shodnou snad jen v případě, když (pouze) na jejich těle hodnotí dobře padnoucí plavky, ať už jednodílné, dvoudílné, nebo nahoře bez.

Dlouho jsem dokázal žít bez živých květin v domě. Lépe řečeno, pohyboval jsem se léta mezi rudě kvetoucími pelargoniemi, strakatými maceškami a bujně rostoucími ibišky. Ale jednak jsem si jich sotva všiml, a hlavně se o ně vždy s láskou staral někdo jiný v sukních. Když květy a listy opadaly, rostlina zašla, nebo se jí nepodařilo přezimovat, bylo mi to jedno. Formálně jsem mohl projevit účast, ale jen proto, abych měl klid a nemusel poslouchat výčitky, že jsem cynik bez srdce.

Osud tomu chtěl, že jsem se poprvé nastěhoval do svého a mohl si čtyři stěny zařídit, jak se mi líbilo. Na přírodu v mém bytečku nezbylo místo. Ale to netrvalo dlouho. Někdo k popelnicím vyhodil truhlík s pelargoniemi. Probudil se ve mně milosrdný samaritán a vzal jsem ho dovnitř. Říkal jsem si, že stejně dlouho nevydrží. Květinám se však začalo dařit, chytily druhou mízu a postupně porostly celé okno.

Z práce jsem si v květináči přinesl aloe. Snese prý i špatné zacházení. Kamarád mi daroval ibišek. Neměl jsem to srdce odmítnout. Z mého bytu jedna plus jedna se pomalu stávala botanická zahrada. Floře se daří, i když jí dopřávám jen to nejnutnější. Půdu z příkopu, vodu z kohoutku, hnojivo po kapkách. Asi u mě platí známé přísloví: Čím blbější sedlák, tím větší brambory.

Co horšího. Zjišťuji, že soužití s květinami na mě zanechává stopy. Když mě ibišek jednoho rána překvapil nádherným květem, ucítil jsem příjemný pocit v osrdí. Mé okno už z ulice nevypadá tak nudně a šedivě, protože ho zbarvil truhlík s převislými muškáty. Přiznávám, že se mi při pohledu na něj vkradla do duše radost, která začala přerůstat v hrdost úspěšného pěstitele.

Zdá se, že nejen umění zušlechťuje. Zatím jsem se ještě nedostal tak daleko, abych se se ženami bavil o nejvhodnějších letničkách na polozakryté polohy, o hnojení a postřiku čajových růží nebo o tom, jak nejlépe přezimovat jiřiny. Asi bych jim připadal podezřelý a své recepty by mi stejně nesdělily. Ale už začínám rozumět jejich nadšení nad každým poupětem, novým záhonkem a přírůstkem, který si pořídila kamarádka.

Pavel Kačer