Jsem člověk plný předsevzetí, úkolů a plánů. Ale jak známo, slova jsou krásná, k činům poněkud daleko. Jako každá druhá rozhodla jsem se od ledna nasednout na rotoped a šlapat a šlapat až do vysoké tepové frekvence. A také neotvírat chladničku v jedenáct večer, jinými slovy letos shodím deset kilo a hotovo. Leden uběhl jako voda, rotoped jsem oželela, protože jsem každý večer cítila, jak se o mne pokouší chřipka. Jestli to tak skutečně bylo, je nedokazatelné. Radši zůstaň, holka, v klidu, našeptávalo mi špatné svědomí. Podlehla jsem a bránila se případnému nepořádku v imunitě. I tu ledničku jsem v noci pootevřela domnívaje se, že když chodím pozdě spát, mohu si „ještě něco dát“.

U srdce mne hřeje, že jsem ani neztloustla, ani nezhubla. Aspoň něco se tedy podařilo.
Včera v noci jsem psala po nějakém čase jedné báječné paní podnikatelce, která o výživě i zdraví přece jen něco ví stejně tak jako o dobré náladě a o tom, jak člověku pomáhá překonávat běžná úskalí dne. Samozřejmě jsem se svěřovala se svými úmysly být kráskou na potkání a těšením se na to, až vklouznu do sukně, na niž se zatím tři roky práší ve skříni.
Zde je její odpověď: „Jsem moc ráda, že jste se ozvala a vím Vaše zdravíčko se srovnalo, soudím dle Vašeho elánu. Zpomalte, relaxujte. A 10 kg váhový úbytek, ne to nebudete Eva Brixi. Nebuďte jako naše televizní hlasatelky, kostry potažené kůží.Vím, je to móda Prahy, některým to ale vůbec nesluší. Mám pocit, že se pod nimi zlomí jejich tenké nohy. A vůbec rychle zestárnou.“
Voda na můj mlejn. Jeden z nejkrásnějších mailů v tomto roce. Jala jsem se nad ním přemýšlet, četla jsem ho stále dokola, dokonce některým známým do telefonu. Tenhle názor jsem si přece nemohla jen tak nechat sama pro sebe. Na těch slovech něco je. Možná bude jejich obsah životnější než všechna moje slavná předsevzetí.
Na druhé straně: Jak ráda jsem sedla na vějičku! Je to pohodlné a zbavuje to stresu, pocitu nutnosti držet se příkazů a trápit se jejich porušováním. Při psaní těchto řádek jsem si s chutí ke kávě přikousla perníček z dílny této paní podnikatelky, mistrové chutí, tvarů, vůní, mistrové v pečení pravých pardubických perníků.
Jak snadné člověka stáhnout do hlubin rozkoše a omluvit jeho prostopášné chutě na sladkosti! Jak milé to je nechat se přesvědčit a žít zase po psychických útrapách rytmem radosti a slasti, vlastního umírněného sebevědomí i lásky k tomu všemu, co stojí v životě lidském za pozornost.
Respektuji ten věčný spor mezi nasycenou lidskou psychikou, tedy pohodou v duši, a inklinací k požitkům z dobrot, a výhružkami lékařů i nezaměnitelnými důkazy o tom, jak nebezpečná je obezita, jak ničí cévy, srdce, co dělá s metabolizmem a jak postupně zatemňuje mozek. Co udělá s klouby a jaká neštěstí přináší k stáru nejen člověku samotnému, ale i příbuzenstvu, nemocničmímu personálu, ekonomice domácnosti a státu.
Nicméně všeho s mírou, uváženě. Jedna pusa plná čokolády týdně mne nezničí, na zahradě to od března vyběhám, práce bude od nevidím do nevidím. Jedno však vím jistě: ten mail o pražské módě být štíhlou mi trochu narovnal myšlení, úvahy, a poprosil o zdravý rozum, který se člověku někdy staví na zadní. Měl by ochránit před extrémy, ať je jimi pojídání knedlíků na čas, nebo trapné hubnutí, které vede k ztrátě identity.
A tak se vesele odpoledne vydám k další paní podnikatelce, máme totiž obchodní schůzku. Hádejte kde? No přece – v její cukrárně!
Eva Brixi