Nevím, co mne to popadlo. Zmocnila se mne nepopsatelná touha vsadit sportku a vyhrát. Bylo to nutkání srovnatelné s nepoznanou erotickou touhou puberťáka. Hlad po něčem, co neznám, podivná intuice, že to vyjde. Navzdory tomu, že chodím po tomto světě již dosti desetiletí a můj organizmus je značně opotřebován, přidala jsem ono osudné úterý do kroku, abych stihla navštívit poštu dřív, než hodiny na věži blízkého kostela zhatí moje rozhodnutí. Cestou jsem se stavila v blízké cukrárně, abych navodila mé duši náležitou psychickou pohodu.

Než mne prodavačka obsloužila, počítala jsem, kolik kousků toho  a onoho zákusku zbylo na tácku a při pojídání větrníku jsem si to rychle zaznamenala na účtenku. A podle této báječné magie jsem pak hrdě a rozhodně zakřížkovala políčka, která mi měla přinést štěstí. Nadšeně sem kráčela podvečerní Prahou, na lidi kolem se usmívala, jako bych měla navždy vyřešeno. Byl to pocit, který by se měl převádět do vakciny a povinně by se jím mělo promořit na začátku každého roku obyvatelstvo celé Evropy.
Říká se, že ten, kdo se rozhodne k sázení a jiným hazardním hrám, že je už úplně na dně. Faktem je, že kdykoli jsem se odhodlala k nepatrné investici do podobných příjemných nesmyslů, byla jsem na tom stejně jako statisíce jiných: Co kdyby? Ta emoce značky naděje, překvapení, náhoda je přece báječná, povzbudivá a má své opodstatnění. Není v tom ani za mák rozumu, ale je to krásné. Spadne z vás stres jakéhokoli kalibru, a nesmyslné očekávání výsledku doplňuje energii, již člověk ztrácí den co den mnoha jinými činnostmi. Naděje umírá poslední a je krásné se jí držet za ruku. Šálivá představa toho, že brzy uspořádám parádní oslavu s dělením rodinných financí mne natolik naplnila pozitivní energií, že jsem si málem zpívala nahlas.
Cítila jsem, jak s falešnou vizí v očích měním svůj život od základu. Představovala jsem si, jak velkoryse přehazuji štosy bankovek na dvě poloviny a jak už dospělé děti navždy zbavím školního pocitu méněcennosti z toho, že netrávily dovolené v exotickém zahraničí, ale na českých horách. Už už jsem viděla, jak rozkvétá moje zahrada, již jsem konečně dala zvelebit odborníkům a dobře jim za to zaplatila. Už už jsem viděla, jak řemeslníci předávají vyměněné vodovodní stoupačky, nové podlahy v našem domě k pomyslné kolaudaci a jak úklidová firma bez mé účasti uvede vše do náležitého pořádku. Ano, vážení a milí. Rozhodla jsem se stát se bohatou.
Peníze či nemovitosti jsou trumfem, který kdejakého hlupáka přebijí, snažila jsem si vsugerovat filozofii určité skupiny obyvatelstva. Ano, zbohatnu a už si ke mně nikdo nedovolí, trucovala jsem. Podobně úchylné myšlenky týkající se zajištění na stáří mnou lomcovaly jako zimnice. A sen to nebyl.
Evo, zkus si vsadit! Nikdy nevíš, co když… Psychologie hry. Pravidla počtu pravděpodobnosti, jděte mi k šípku. Intuice, přání – to je to, o čem se máme bavit. Kolik neočekávaných výher již otřáslo v posledních letech světem! Tak proč by štěstí nemělo potkat i mne? Kladla jsem si jednu otázku za druhou, vypisujíc už několikerý formulářík, kde jsem z roztěkanosti a v touze vyhrát, dělala stále tu samou chybu.
Mé noční sny se rázem změnily. Již to nebyly ty, v nichž hrdinka váží, co dřív zaplatit, anobrž jsem přijížděla do nejkomfortněji zařízených lázní, navštěvovala vybrané hotely, večeřela s přáteli, objevovala jsem kouzlo zapomenutých kaváren, vinárniček.
Byla jsem odhodlána udělat pro svou velkou budoucnost cokoli. Tedy i vsadit sportku. Doufala jsem, utvrzovala se, že nejsem blázen, že jen toužím zkusit si to. Vsugerovala jsem si, že to prostě půjde, že svého dosáhnu.
Naštěstí mne každodenní povinnosti zaměstnané ženy rychle vrátily ke snům, kde potřebuji otevřít dveře z koupelny, ale dřív, než je vylomí lupič, nebo o tom, že mne pomlouvají kamarádky i přesto, že jsem zhubla o 15 kilo. Pro samé povinnosti jsem na vášeň, která propukla rychlostí světla a ještě dynamičtěji zmizela z mého podvědomí, rychle zapomněla. Přiznám se, že to byla plíživá úleva, která měla něco do sebe.
Za čas jsem však onu začarovanou poštu, která mne magicky vcucla k jedné z přepážek, opět míjela. Jasně, no jo, mám vsazeno, problesko mi mozkem. Rozechvělými pohyby jsem podstrčila doklad o sázce kompetentní pracovnici a čekala na rozhřešení neomylné mašiny, která je nasycena matematikou lidských osudů.. Když žena automatizovaným pohybem otevřela pokladnu a na pultík mi vysázela rovných 86 Kč, zatrnulo mi. Fakt? Vážně? Opravdu? Já jsem vyhrála! Intuice mne vedla prozíravě! Když jsem se ujistila, že je to tak správně a 86 Kč oproti vsazeným 52 Kč je zhodnoceno mé svaté úsilí, blažený pocit zadostiučinění ze všeho toho zla, které na mne svět sesílá, se mi rozlil po celém těle. Od této chvíle vím, že jsem opravdu bohatá.
Eva Brixi