Snad poprvé v životě jsme měli klidné Vánoce, a ještě klidnějšího Silvestra. Vážně. Vůbec nechápu, jak se nám to podařilo. Bylo vygruntováno, vypráno, vyžehleno, napečeno, navařeno, dárky čekaly pěkně zabalené. Žádný se nezatoulal a na nikoho se nezapomnělo. Pomohla jsem i se zdobením stromečku, na což jsem ještě nikdy neměla čas a nechávala tento rituál na ostatních členech domácnosti. Zkrátka a dobře, vše probíhalo podle vysněného plánu. Řízky z kapra se nespálily, bramborový salát se povedl, celý dům byl načančaný a těšil se na Ježíška. A ten opravdu přišel a naděloval. Další klid a mír do našich srdcí. Včetně odpolední procházky tak trochu v předstihu...

Z rozbalování dárků jsme nebyli tak utahaní jako roky předtím. U stromku jsme nepospávali, ale naopak čile rozbalovali. Ne že by jich bylo méně, ale stihli jsme je všechny vnímat, prohlédnout si je, začíst se do knížek, které nesměly chybět. Nebylo ani třeba večeře na druhou, tedy přídavek kolem desáté večer, což jsme v letech minulých rádi praktikovali.

Cukroví naaranžované do jedličí zdobilo náš slavnostní stůl a neslo s sebou vůni koření i tvoření. Byla to paráda.

Na první svátek vánoční nebylo třeba nikam spěchat. Neudála se žádná katastrofa, neprasknul bojler ani nám nikdo neukradl kolo z kůlny. Elektřina vzorně napájela všechny domácí přístroje, včetně televizorů. Svíčky hořely vzorně až ukázkově. Stihli jsme několik sérií televizních pohádek u horkého čaje a radovánek z toho, že si užíváme klídek.

A tak to bylo až do posledního dne roku. Žádný spěch, nakupování drobností před zavírací dobou, vyšilování u chlebíčků, jednohubek a dalšího slaného pohoštění. Žádné rozbité talíře, trouba a sporák jely na plné obrátky a poslušně. Nepřišly ani žádné choroby, záněty, virózy, zlomené nohy na náledí. Odpočívali jsme v milé drobné činorodosti a vše bylo, jak mělo být. A tak nějak jsme přemýšleli o životě, konal se návrat k přírodě a samých k sobě. A to byl ten problém.

A pak, chybělo nám během těch posledních Vánoc tajemné fluidum, které psalo kolorit všech ostatních. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co to je. Nebyla jsem prostě v tom pomyslném lenošení ve své kůži. Podvědomě jsem to cítila, ale neuměla to přesně pojmenovat. Bylo to takové divno, něco nezvyklého, něco, co se vymykalo běžným stereotypům. Dělo se to, co jsme si všichni nesmírně přáli, jenže...

A pak mi svitlo. Neprovázel nás někdejší předvánoční, a svým způsobem i vánoční blázinec. Ten spěch, vyšilování, že něco nestihneme. Dobíhání času ve velkém. Nastavování dne nocí, organizace práce, která člověku přerůstá přes hlavu. Vše bylo perfektní, a to je k ničemu. To není náš styl. Scházela nám dávka improvizace, kterou jsme rok co rok zachraňovali situace, kdy všem tekly nervy, kdy nám ujížděl vlak. Byli jsme ušetřeni toho nádherného adrenalinu, který k našim Vánocům pokaždé patřil. Chvilek plných překvapení, stíhání na poslední chvíli. Chybělo nám běsnění, nedostávalo se stresu. Ano, to byla ta chyba. A tu už nehodláme opakovat. Letošní Vánoce tedy zase podle zvyklostí: šťastné, veselé a po našem!

Eva Brixi