Miluji mrkvovou šťávu. Sem tam tedy naláduji odšťavňovač a vymačkám z mrkve i duši. Je to lahoda. Jenže co s odpadem? Co s tou krásně oranžovou drtí, která by mohla ještě můj jídelníček nějak obohatit? Zkoušela jsem polévky, přidávat do karbanátků, do pomazánek, ale nikdo si nepřidal. Drcená mrkev obsadila poslední místo v mrazáku.

Letošní úroda ovoce nic moc. Mráz vykonal, co bylo jeho posláním. My zahrádkáři jsme dosud v šoku. Žádná jablka, žádné švestky, třešně ani meruňky. Co budeme ochutnávat, čím vyvažovat hladinu vitamínů a stopových prvků? Co budeme zavařovat?

Patřím k lidem, kteří neradi vyhazují potraviny. Plýtvání mě děsí, rozčiluje a uvádí do stresu. Dlouho jsem přemýšlela, co se zapomenutou mrkví. A jak zužitkovat to, co vlastně letos ani nenarostlo. Už to mám! Ha, vyzrála jsem na stav nouze! Na jednom keříku červeného rybízu se nakonec přece jen urodilo něco bobulí navíc, než jsme byli schopni sníst. Nenechám to špačkům! Jsem příkladný hospodář.

Mám nápad. Zkusím zkombinovat rybíz a odšťavněnou mrkev. Naházím to do kastrolu a počkám, co z toho bude. Myslím ale, že vznikne dokonalé něco, po čem se doma jen zapráší. Mrkev je sladká, málo výrazná, rybíz kyselý a pronikavý. Správné množství cukru vyladí chuť na jedničku.
A tak jsme spolu s bílým zabijákem ladili. Obsah kastrolu vypadal nadějně. Nechala jsem hmotu ještě chvíli probublávat a odběhla k počítači. Jak už to bývá, na tomto místě jinak plyne čas. Zahloubala jsem se do práce a výroba džemu novátorského složení upadla v zapomnění. Po půl hodině jsem se chytila za hlavu: jéžiš, ten sporák! No těpic! V kuchyni bylo nově vymalováno. Surrealistické cákance zdobily sporák, linku a přístroje kolem i strop. Také podlaha dostala novou image. Mrkev s rybízem lítala kolem a ulpívala na všem, co se jí připletlo do cesty. Dostala jsem strach se k nadskakujícímu kastrolu přiblížit. Jeho obsah ovládl prostor. Cákanec mi přistál na paži i pod okem. Tomu říkám boj člověka s přírodou. Jak naivní! Člověk nikdy nemůže vyhrát.

Po chvíli plné odhodlání jsem konečně pootočila plynovým hořákem a erupce sladkokyselé, navinulé lávy ustoupily. Setřela jsem poslední razítko mého pokusu z brýlí a nevěřila svým očím. V kastrolu toho zbylo pomálu. Naplnila jsem ztěží čtyři skleničky. Tekly mi slzy. Tolik práce vniveč. Tolik hmoty jinde, než jsem plánovala. Tolik škody! Nesnáším, jak víte, plýtvání jídlem.

Druhý den ráno jsem se osmělila a do kuchyně odhodlaně vstoupila. Byla jsem plná sil a elánu tu spoušť zvládnout. Přivstala jsem si, aby emoce vzbuzující výmalba zůstala jen v mojí vzpomínce, aby tu hrůzu nikdo jiný nespatřil.

Co naplat, stalo se. Slibuji však, že k počítači od plotny už nikdy neodskočím. Zadostiučiněním budiž výsledek, byť množstvím pod očekávání. Chuť sametově navinulá, dostatečně kyselá i sladká. Konzistence tak akorát. Barva úchvatná a plná radosti. Nevšední, provokativní. Báječně letní. Za pár dní jsem servírovala k palačinkách spolu s tučným tvarohem. Lidi, to vám byla bašta!

Už se nebojím odšťavňovat přebytky mrkve a mrazit to, co zbyde. Vím, že za rok budou rybízové keře obsypané a já se budu snažit zužitkovat vše do jediné kuličky. Přidám mrkev a... A budu dokonale udržitelná.

Eva Brixi