Určitě jste se s tím setkali. Najednou přišla nemoc a vám bylo souzeno měsíc pobýt v posteli. Co naplat? Museli jste klid na lůžku podstoupit. Přání brzkého uzdravení sice přicházela od všech známých, ale na pohodě vám to nepřidalo. Ba naopak. Podezření se klubalo na svět. Proč se všichni tak starají? To se se mnou děje něco moc zlého? A začali jste přemýšlet o životě jinak než v tom věčném spěchu, kdy pro jednu věc zapomínáte druhou. Najednou se plíživě otevřel prostor, do kterého činorodost nemá šanci nahlédnout. Lapilo vás to. Myšlenka střídala myšlenku a nebylo úniku. Až verdikt lékaře posunul vaše úvahy zase o něco optimističtějším směrem. Přestali jste se pozorovat a začali likvidovat resty, které zatím doma i ve firmě narůstaly nevídaným tempem.

Také vás asi už potkalo dělení majetku. Není to žádná zábava. Musíte řešit, co komu a proč dáte, odkážete, darujete, co má kdo zdědit, až se za vámi zavře navždy matička země. Dosud jste byli zvyklí na to, že poslušně hradíte plyn, elektřinu, pojistku domu, a spousty dalších poplatků, které z vás dělají řádného občana. Když se však přiblížila dělicí čára, která vás má navždy odstřihnout od těchto povinností, ježto veškerý svůj majetek přepíšete na potomstvo, najednou vám hlavou víří všelijaké myšlenky. Nepřijdu o střechu nad hlavou, i když to mám teoreticky ošetřeno? Co když doma začnu vadit, překážet? A nezestárnu rychle a nebudu na obtíž? Žiju vůbec ještě, když jsem se zbavila všeho, i placení daně z nemovitosti? Jsem, nebo nejsem? Je to divný pocit a klidu to jednomu moc nepřidá, pokud se mu všechny tyhle souvislosti začnou prát v mysli těsně před usnutím.

Ještě horší je rozvažovat nad tím, kdy odejít do penze. Do té faktické, na kterou se většina národa těší. Až konečně začne lenošit, zbaví se povinností a bude se zaobírat jen tím, co člověka baví a na co dřív neměl čas. To je jedna stránka věci. Ta druhá, která trápí jen několik psychopatů, je to, že do důchodu prostě zmizet neumíme. Nedokážeme to. Odstřihnout se od denní rutiny, pravidelných e-mailů, jež otvírají bránu do světa. Od toho, nač nadáváme, že nám to bere čas a energii, co nám přidělává starosti. Jenže přiznejme se, my v hloubi duše právě o tyhle štrapácie stojíme, bez nich jako by se před námi rýsovalo věčné prázdno. A protože jsme si nezkusili být toho ušetřeni, neumíme si život bez adrenalinu představit. Bojíme se prázdnoty, i když víme, že bychom se díky dalším okolnostem vůbec nenudili. Děsíme se volna, které z principu odmítáme. Visí nad námi jako Damoklův meč hrůzy, že jednou přestaneme existovat. Jenže nepřestaneme. Jen si vyšlápneme jiným směrem.

Tohle všechno nám vepisuje do mysli spousty myšlenek, které ničí kapacitu naší kreativity, odvahy i hledání štěstí. Nechceme je, ale jsou dotěrné. Jak se od nich oprostit? Někteří podnikatelé doporučují myslet jen dopředu, zadní kolečka ponechat náhodě. Někteří svůj osud a optimizmus raději svěří do rukou právníka. Jiní na to prostě nemají čas. A těm je nejlépe. Ti nestonají, nemazlí se se svým těžce nashromážděným majetkem a ani se nerozhodují, co si počnou v důchodu. Že je to nezodpovědné? Možná, ale stojí to za to.

Eva Brixi