Klimatologové a meteorologové předpovídají, že bude hůř. Nejen že se do srdce Evropy čas od času přivalí úmorná vedra, ale že je člověk bude také obtížně zvládat. Už tím nám nahání strach. A když se člověk bojí, je to všechno ještě horší. Stává se mi, jakmile teploměr vystoupí na víc než 25 stupňů, že se hrůzou z toho, že pošplhá ještě výš, začnu horkem potácet. Mám pocit, že se nejen moje tělo, ale i moje duše přehřívá. Dříve než z objektivních příčin. Že přestávám vidět, slyšet i myslet. Vedro je totiž prevít, ale ne tak velký, jako bývá strach.

Vystresovaná namísto letně opojená několikrát denně čtu nejrůznější předpovědi počasí, které se předhánějí v tom, jak údernější budou. Některým rosničkám nestačí 30 stupňů, ale rovnou posílají výstrahu až na 35. To už je něco! A kroupy, ty se nebudou sypat z nebe o průměru pěti milimetrů, ale rovnou pěti centimetrů. Taky pofičí vichr, rovnou uragán. A blesky a hromy? Lide, těš se, bude peklo na nebi i na zemi!

Nedivím se sama sobě, že se ze mne stává oběť sociálních sítí, vyděšený konzument informací. Že ztrácím v tom žáru na slunci rozum i tělní tekutiny jako o závod. Je to normální, ano, já se bojím. Bojím se léta, slastných měsíců relaxace, koupání v jezeru. Abych nedostala úpal a úžeh, rakovinu kůže, aby se mi neudělalo špatně od žaludku v tramvaji. Bojím se dehydratace i nadměrné činnosti ledvin při zvýšeném popíjení všeho, co teče. Bojím se přívalového deště stejně jako sucha, které vládne některými částmi naší země. Děsí mne, že nebudu mít co na sebe, abych se náležitě ochlazovala. Že nebudu mít sílu jít si nakoupit, natož abych efektivně zvládala pracovní povinnosti.

No páni, nejsem už blázen? Vážení, nikoli. Nejsem v tom totiž sama. I moji kolegové každý den zkoumají, jak bude. Ne že by se podívali ráno z okna, případně na televizní zprávy, oni si o počasí povídají jako o stěžejní události měsíce! Počasí předčilo fotbal, pivo i obdivné pohledy k dámskému pozadí. Počasí nám vládne. A pak, chápu, i na něm se dá vydělat spousty peněz. Tak proč by stálo někde ve stínu, že?

Ne, nechci být obětí. Nechci být ustrašenec, který se obává o život kvůli sluníčku, které dodává vitamín D, dezinfikuje, nabízí rostlinám energii. Život je potřeba pojmout z opačného konce. Na těch všech problémech, které se před nás staví, musím hledat pozitiva, to inspirující, podnětné. Třeba, že když bude náležitě slunečno a zalito, porostou v tom vedru báječně okurky a rajčata. Že mi na zahradě pokvetou kytky jako o závod. Že si pořádně v pozdním odpoledni opálím nohy, aniž bych na sebe musela nanést několik vrstev krému s faktorem padesát. Že si večer mohu ugrilovat jídlo venku a nemusím se starat o úklid kuchyně doma. Že v létě nemusím ztrácet čas oblékáním svetrů a kabátů jako v zimě. Jenže proč to za mne neudělají ty všelijaké meteostanice, rosňáci, zprávaři? Proč nenabádají, ať si lid užije teploučka, dokud je čas? Vždyť doma není třeba topit, ani moc ohřívat vodu. Není nutné ani tolik svítit, myslet na úspory, jako když mráz píše kruté vzkazy. Lide, raduj se z toho, že se tráva zelená a večer hrají serenádu cvrčci. A že bude bouřka? Vnímejme její tajemno, pokud samozřejmě nebude fatálně ničivá.

Jenže ono je to prostší. I kdyby byla předpověď počasí sebevlídnější, připraveni na katastrofy příštího dne musíme být. Na nehody na silnici, na srážky osob s vlakem, na mdloby na chodníku. Informace ze všech stran nás obratně připravují na to, že vše směřuje ke konci světa. Jak z toho ven? Žít ve své ulitě krás a bláhovostí? To nejde. Soupeřit sama se sebou, kolik vydržím? Ne. Hlavně nad tím vším asi tolik nepřemýšlet.

Eva Brixi