Dříve to měli lidé jednodušší. Na vánoční čas se chystali, spíš těšili, ale zdaleka je nechytal takový děs jako nás. Určitě neplánovali několik měsíců, jaké dárky komu dají, že je dobré je nakoupit včas, dokud ještě mají kurýři volné kapacity, a také nemuseli kalkulovat s tím, že něco nestihnou. Hostina se konala z toho, co dům dal, a toho nebývalo příliš. A dárky? Skromnost samotná, spíše pospolitost a trocha zastavení.

Pravda, na to se u nás doma těšíme taky. Protože, přiznejme si to, čas předvánoční jako by nás v současné době chtěl uštvat. Zvláště v případě, jsme-li společensky exponovaní, vlastníme-li firmu, řídíme-li korporát. Povinnosti jsou neúprosné stejně jako se zvedající tlak doby. Od konce září jako bychom se připravovali rovnou na konec světa.

Jsou domácnosti, kde se bez vánočního úklidu neobejdou. Ta moje k nim patří. Stromek by nemohl zářit v prostorách pokrytých prachem, bez umytých oken a nevypulírované knihovny. Nemluvím o obýváku, to oplatí pro celý dům. Je to fuška, přiznávám, a chce to dobrou organizaci času. A nepolevit.

Mezi tím sepisuji plány, koho čím na Štědrý den překvapím. Je to rébus, jelikož máme všichni všechno kromě klidného spaní a dokonalého zdraví. V jakém e-shopu se objednává dobrý spánek bez prášků, to zatím netuším. Je to výzva pro umělou inteligenci. Avšak přispět k lepší kondici se snažím svým blízkým už léta. Tu a tam se v balíčku objeví výjimečný doplněk stravy, o němž vím, že bude přijat bez výhrad, nikoli ve stresu z toho, že s dotyčným není něco v pořádku. Kupovat dobrou náladu nelze, snažím se alespoň o nějaké legrácky. Pravidelně naděluji stírací losy, protože nikdy neříkej nikdy. I sobě, protože, no, co kdyby... Šperky, oblečení, sportovní potřeby, elektroniku, to nechávám jen a jen Ježíškovi, on ví nejlíp, komu co patří.

Já si libuji ve výzdobě, originálním balení ve stylu přírodnin, to se opravdu vyřádím. Věřím, že kousek pozitivní energie převedu i do duše obdarovaného. Jenže k této činnosti se zpravidla uchyluji těsně před 24. prosincem, protože dřív fakt nestíhám. Je to v den, když už doslova nemohu stát, všechno mě bolí od nadměrné horlivosti a údy mé hledají příležitost dát si leháro. Kreativita vetknutá do nejrůznějších papírů, obálek, tašek, dřívek, větviček, šišek, hvězdiček, zvonečků mne znova dokáže postavit na nohy. Vánoce tímto přicházejí.

Ale pozor. Nezmínila jsem pečení cukroví. To je moje vášeň. A tak pár večerů a odpolední odmítám všechna pozvání na večírky, milá setkání i tiskové konference, protože kouzlení z mouky, tuku, cukru, ořechů a čokolády si prostě nemohu nechat ujít. Bývaly doby, kdy jsem pekla 25 druhů a patřila mezi hlavní konzumenty. A taky jsem měla o dvacet kilo víc než teď. To jde ruku v ruce s tím, že druhů je nyní stále méně a méně, než když bývaly děti malé. A objevil se nový fenomén, totiž úderem 23. prosince se všichni těšíme na bramborový salát s řízkem, chlebíčky a slané pohoštění, vanilkové rohlíčky začínají mít smůlu. V kurzu je ještě vánočka, ta naopak získává na oblibě i na velikosti. Minule se už nevešla do trouby, a jak jsem ji dopékala, raději nebudu zmiňovat.

Sečteno a podtrženo, jsme tradiční rodina, v níž Vánoce bez gruntování, řádění u plotny, přípravy tradičních jídel, vysilujícího shánění dárků a všech těch ceremoniálů, které k nejšťastnějším svátkům roku patří, nemohou být. U stromečku pak všichni pospáváme a jásot z překvapení nad balíčky prokládáme radostí, že už je po všem a že si to konečně zítra užijeme.

Eva Brixi