Denně čtu o nějakých doporučeních, která se týkají zdravého životního stylu, stravování, pohybu, koníčků. Moje hlava překypuje návody, recepty, dobrými radami. A také analýzami, indexy, fakty i mýty.

Jsem stará, sdělila mi onehdy kolegyně. Zděsila jsem se. Jako ty, že jsi stará? Vždyť ti je pětatřicet! To se tak cítíš, nebo jsi uvěřila někomu, kdo to nemá v hlavě v pořádku? Opáčila jsem. Já ne, ale pro okolí a velkou část společnosti už jsem za zenitem, řekla. Vzbouřila jsem se.

Lituji, že se dneška nedožil největší satirik našeho národa, spisovatel Jaroslav Hašek. Být tu mezi námi, vzniklo by jistě mnoho krásných děl nejen místní, ale celosvětové literatury. Jeho bystrý pozorovací talent a speciální „čuch“ dokázal by rozeznat opravdové hodnoty našeho konání a ty neopravdové natolik zesměšnit, že by se z toho prostý lid za břicha popadal, jak by se musel smát. Jistě by napsal něco příhodného i na téma naše pošta. Možná by tato specifická instituce charakteristikou v jeho podání předčila dosavadní lidovou tvořivost, možná by i nastartovala nový směr uvolňování národní mysli. Ona je totiž prokletá. Mnozí, když směřují k jejím branám, ať je to v naší metropoli, nebo maloměstě někde v sousedství polských hranic, těší se již zpovzdálí, kterak se na poště pohádají, naštvou, rozzuří a vyčistí rozježenou mysl. Podvědomí totiž napovídá, že tato bouře bude mít blahodárný vliv na jejich tělo i ducha, že se jim zkrátka uleví. Pročež s chutí spěchají pro balíček či za jiným účelem, třeba ověřit, zda los Sazky nepřinese do jejich domovů štěstí a milióny. A zároveň spoléhají na to, jak se určitě pohádají, že někoho právem urazí a poníží za ty všechny nepříjemnosti, které mu pošta za celý život napáchala. Zvláštní až psychopatické situace se opakují stále častěji. Divadlo pro každého se vstupenkou zdarma.

Bezinky jsou úžasný letně podzimní plod. Obestřeny různými mýty vstoupily do mého života už dávno. Mystické poslání této rostliny má určitě mnohé do sebe. Nevzniklo jen tak. Ctím ho, ale nebojím se. Jaké bylo kdysi moje překvapení, když nám na zahradě u kůlny namísto pokáceného ořešáku vyrostl bezinkový keř! Usídlil se tam, jako by chtěl sdělit, že k nám patří, že si k nám konečně našel cestu. Vrostl do mé duše a hluboce zakořenil.

Mám docela dobrou metodu, jak si obohatit šatník, botník nebo sbírku kabelek. Funguje spolehlivě. To, když mne někdo pěkně rozčílí nebo se chová nezdvořile, nezůstává z mé strany bez následků. Tedy příjemných. Že to zní podivně? Určitě ne. Dříve jsem, jak se říká, pěnila, emoce se nedaly udržet na uzdě. Házela jsem nádobím, knížkami, předměty, které byly zrovna po ruce. Běda tomu, kdo mi přišel do cesty.

Napsala mi kamarádka, že mne obdivuje, kolik toho zvládnu a že mám vůbec čas na to, abych se věnovala třeba výrobě všelijakých džemů, kečupů a jiných pochoutek. Že ona absolutně nic nestíhá. Odpověděla jsem jí, že i na mne útočí čas ve všech jeho podobách, ale že na­vzdory tomu se snažím dějinami proplout bez nálepky chovanec psychiatrické léčebny.

Vytvořili legendární pár, žili spolu víc než šest desítek let, přitom byl každý z naprosto jiného těsta. Můj strýček pocházel z malého města na východě Čech, tetička byla hrdá na svůj brněnský původ. On skutečně vypadal jako typický český Honza, ona ztělesňovala půvab éterické baletky nebo řecké bohyně. Tak se jevili navenek, na první dojem.

Ve skutečnosti ona byla v manželství tou silnější osobností, na jejíchž bedrech spočíval veškerý chod pětičlenné rodiny. Nina se starala o všechny praktické záležitosti a zvládala to suverénně bez mrknutí oka, on se laskavě a rád podřizoval vedení její pevné ruky. Co měli kromě tří krásných dcer společné? Divadlo!

Osmdesátá léta byla ta doba, kdy se lámal chleba. Tehdy se vyhrotil konflikt mezi konzervativními trenkaři a progresivními slipaři. Šlo o to, kdo hodí jako první ručník do ringu a zcela se vzdá protivníkovi. Ale všem bylo tehdy zřejmé, že nositelé trenek bojují předem ztracenou bitvu a čekalo se na poslední odpočítávání. Vše se zdálo být nad slunce jasnější a mnozí nepochybovali, že zaostalá část mužské populace to nechce vzdát jen z vrozené mužské ješitnosti a vrozeného zpátečnictví.