Svatý Valentýn, svátek zamilovaných, dává jedinečnou příležitost vzdát hold své lásce. Vyznat své hluboké city té, kterou nosíme ve svém srdci, již milujeme láskou nejvroucnější. Podělit se o radost se svým idolem a ujistit se, že naše planoucí srdce stále buší ve správném rytmu. Není důležité, komu právě odhalujeme své nitro, ale že stále tu možnost máme a jsme toho schopni.

Dřív jsem měl na věc jiný názor. Byl jsem přesvědčený, že láska patří mladým a v pokročilém věku o ní byť jen mluvit se nesluší. Nechápal jsem, že zamilovat se může i starý muž a odkvetlá žena, že touha projevit erotickou náklonnost není omezena věkem. K poznání, že roky s tím nemají vůbec nic společného, musí člověk dozrát. Prožít hodně sladkých chvil a mnohá zklamání, aby pochopil a dokázal ocenit, když se znovu rozbuší srdce jen při pomyšlení na objekt své touhy.
Trvalo mi dlouhých šedesát let, než jsem objevil novou, a věřím, že tu největší a pravou lásku. Nepatří slabému pohlaví, i když jsem na ně ani trochu nezanevřel. Nemá to nic společného se sexem, ačkoli mne naplňuje rozkoší. Je natolik svůdná, že někdy ztrácím rozum, chovám se pošetile jak poblázněný studentík s rudýma ušima.
Mluvím o svém vztahu k motorkám, lépe řečeno, ke skútrům. K neživé věci z kovu, plastu a gumy, která se dá koupit za pár drobných a pro většinu lidí nemá valné ceny. Ani já jsem o své lásce léta nic nevěděl, i když jistě dřímala ukryta někde v podvědomí. Ale stačil jediný dotyk, pár nešikovných chvil, kdy jsem se posadil do sedla. Otočil plynem a pozvolna se rozjel. A byl jsem lapen.
Odcházel jsem domů okouzlen, s hlavou v oblacích. Ten motocykl mi nepatřil, ale probudil žádost. Věděl jsem, že ho musím mít. A netrvalo dlouho, aby se to stalo. Od té doby s ním žiji v páru, v neoddělitelném svazku. Dokonale vyplnil prázdný prostor v mém životě, dotvořil mou osobnost do konečného tvaru.
Nevím, proč mě tak banální věc jako skútr zasáhla. Není v tom jen samotná radost z každé jízdy, na niž se tolik těším. Nespatřuji v tom vlastnický pud majitele, jenž se rád chlubí něčím, co by mohlo být předmětem závisti. Nevidím v tom ani snahu odlišit se, vystoupit z davu. Ano, od každého něco, ale i hodně navíc.
Skútr dává svobodu v pohybu a rozhodování. Někdy vyžaduje ušpinit si ruce, nechat je vymrznout, když je potřeba na cestě odstranit závadu (a jako na potvoru fučí ledový vichr). Nechá mě pocítit chlad, vlhko i bolest, nechci-li ho nechat stát ani v zimních mrazech. Dává mi něco velikého, co nedokážu vyjádřit, ale cítím.
Na svatého Valentýna se zamilovaní ujišťují o svých citech. Vím, že mechanický produkt nemůže být takových projevů schopen. Vím však, že skútr dokáže vzbuzovat vášnivé emoce. Nepatřím k osamoceným podivínům, kteří se upnuli k nějakému fetiši, a zavrhli vše ostatní. Mám i jiné radosti ze života, nejsem k ostatnímu slepý. Taky vím, že motorkářů, podobně uhranutých, jsou u nás tisíce. Vím, že to není náhoda. Ty city nejsou falešné a dřív nebo později nebudou zhrzené.
Miluji tě, má lásko! Nevím, jak dlouho budu tak hbitý, abych ještě nasednul na motocykl a udržel se v jedné stopě. Nevím, co si budu moct dovolit za pár let, až mě bude bolet celé tělo. Nevím, který bude ten poslední kilometr. Ale nepochybuji, že láska ke skútrům mi vydrží tak dlouho, jak dlouho ještě budu schopný milovat. Tím jsem si jist.    Pavel Kačer