Lidé se, jak známo, dělí na „pejskaře“ a „kočkaře“ podle toho, s jakým čtvernohým přítelem spojili svůj osud. K nám už léta patří víkendové kočičky. Tráví s námi všechny soboty, neděle, svátky a dovolené, kdy jsme spolu na chalupě v kokořínských lesích.

Asi bychom se bez nich i obešli a přišli o to vzácné přátelství, které člověka se zvířetem spojuje. Ale kočky si nás našly, zjistily, že jim vyhovujeme, a od té doby jsou „naše“. Prostě si nás vybraly. Začalo to zcela nenápadně. Jednoho dne se na nás přišel podívat černý kocourek. Chvíli zvědavě pokukoval a dával najevo zájem se blíže seznámit. A protože sympatie byly na obou stranách, dostal do misky pohoštění, které přijal s nonšalantní samozřejmostí. S plným bříškem odkráčel, aby se druhý den objevil zas. Chvíli si nás takhle „oťukával“, než se rozhodl, že zůstane natrvalo. Dostal jméno Tonda.

Toníček měl dva problémy. Především se musel smířit s tím, že pravidelně odjíždíme přes týden do města a ponecháváme ho svému osudu. Na to si brzy zvykl. Přebýval, kde se dalo, ale sotva zaslechl přijíždějící auto, byl tu. Založením byl melacholik se sklony k depresím, což byl jeho druhý problém. Když se na dvoře objevila Tynynka, musel se dělit nejen o potravu, ale i pohlazení. A s tím se srovnával, vzhledem ke svému povahovému založení, opravdu těžko. Mňoukal tak žalostně, že nám to mohlo srdce utrhnout. A s nářkem se často vzdaloval, aby se někde v ústraní vyplakal ze svého splínu.

Bíločerná Tynynka měla jinou náturu. Dokázala se dívat do očí upřeně a tak dlouho, až každému došlo, že bez pamlsku nedá pokoj. Byla až vtíravě roztomilá a kategoricky nesmlouvavá. Pokud jsme ji odbyli něčím, co jí nešlo pod vousy, uměla to dát pěkně najevo. Viděli jsme, jak se urazila a hněvala. Později rozdělila svou přízeň mezi nás a další „Pražáky“. Protože si ji předcházeli laskominami, odcházela k nim vždy, když se objevili. A k nám se pak vždy vracela až tehdy, když sousedovic chalupa osiřela. Dvě kočky na víkend by nám úplně stačily, ale jednoho dne se přiblížil další zájemce o stravu a ubytování. Byl to mladý kocourek s černým kabátkem a bílou náprsenkou. Snažili jsme se ho přátelsky odehnat, ale usadil se hned za plotem, aby poté udělal další pokus o přiblížení. Nakonec jsme to vzdali a Fanoušek taky dostal krmení do misky. Brzy se stal dalším inventářem domu, našel si pelíšek na půdě, odkud vyhnal rodinku kun, a zůstal nám věrný až do smrti. Jen v době námluv jsme o něm i týdny nevěděli, aby se pak vrátil pokousaný, vyhublý, ale šťastný, že je opět mezi námi.

Než jsme dali Tynynku ke zvěrolékaři, nadělila nám několik koťat. Z jednoho malého uzlíčku vyrostla pěkná kočičí dáma, která tvoří součást čtvernohého ansámblu. Je velmi plachá a trvalo několik let, než se nechala pohladit. Ke štěstí jí postačí plný žaludek a naše přítomnost.

Koček se tu vystřídalo několik. Z vesnice přijdou na krátkou návštěvu další. Bez nich bychom si víkend už ani nedovedli představit. Jsou příjemnými společnicemi. Sdílíme s nimi lásku, pocit sounáležitosti a můžeme se od nich i něco přiučit. Jsou to osobnosti, svým způsobem nezaměnitelné a jedinečné. Co je spojuje, čím si nás získaly, je jejich charakter. I když patří k nám, zůstaly nezávislé. Svoboda je u nich nade vše!

Pavel Kačer