Čas od času si povídám s váhou. Tedy ne tou, které nosí moje nohy, ale s tou, kterou mívám pod postelí, a jíž se často zdráhám uklonit, podívat do očí. Měsíce ji nechávám zastrčenou, zapomenutou, bez jediného lidského slova. Bez mateřské pozornosti a klientského zájmu. Práší se na ni a já nemám odvahu navázat konverzaci. To zpravidla v době, kdy vím, že hřeším v cukrárnách a na nejrůznějších akcích, když se nechávám svádět rauty, ochutnávkami a pobídkami nejroztodivnějšího společenského stylu.

Vím, že při takových příležitostech na člověka číhá nakrájená zelenina bez jakýchkoli zálivek, koření, octů, dipů, majonéz, aby dala příležitost zapřisáhlým vyznavačům boje o zdraví, ale nechápu, že místo po ní jako tom nejlepším sáhnou moje chuťové pohárky po kanapkách, tučném vepřovém boku nebo paštičkách, a to nejlépe v kombinaci se svátečním pečivem, které by dietolog moc nepochválil. V takovém období se stydím o moji váhu jen zavadit okem. Předstírám, že ji nevidím, pronásledována pocitem viny i zbytečně načechraným sebevědomím, že mlsat je občas povoleno. Pak přichází období zcela opačného rázu. Dílem osudu či nedostatkem času navštěvovat nejrůznější příležitosti, kde se hostí a pobízí k dobrému jídlu a pití, hubnu. Pomalu, ale přece. Když už to začíná pociťovat jedna moje sukně vedle druhé, nacházím sílu žít. Zhluboka se nadechuji před zrcadlem, prohlížím se z boku, v podřepu, z dálky i blízka, zkoumám břišní špeky, zkouším starší plavky a nejen jednodílné. Cosi u toho mumlám, čemu sama nerozumím a ohýbám svůj hřbet k zemi, k podlaze, abych zalovila pod postelí.
Usměji se na svoji váhu, stařičkého kritika mého bytí, a s odvahou sobě vlastní na ni hupsnu. Ve svatém nadšení, jak mi tahle němá kamarádka pomůže na cestě k zdravému životnímu stylu, jak mne povzbudí odečtem kilogramů oproti minulému vážení. Chyba lávky! Kila jsou stejná. To není možné, vykřiknu několikrát. Hrozím na ni pěstí. Spílám a žasnu v žalostném úžasu. Přesunu ji do jiného kouta místnosti, kde je podložka vyrovnanější. Moje hmotnost ještě vzroste. Zuřivý pohled zkrotne. Přemýšlím. Že bych vyměnila baterky? To se mi moc nechce. Zkouším přístrojem posunovat po chodbě, v kuchyni a přenesu ho i do koupelny. Má trpělivost dochází. Váho, váho, ty mi nechceš udělat radost? Ptám se po chvíli, kdy stírám pot z čela. Proč mne trápíš? Podotýkám už smutně a nešťastně. Proč mne nepotěšíš, abych se mohla usmívat i na sebe sama? Proč mi neustále lžeš? A odcházím k jiným domácím činnostem, abych zapomněla.
Druhý den mi to nedá a hop! Už ne plna napětí, ale pokory k číslům, očekávám další zvídavostní fiasko. Ale světe div se, váha si s mými úsudky docela zahrává. Dnes mám o dvě kila méně než včera. A o kilo méně než před dvěma měsíci. Že by ta placatá kámoška zkoušela moji trpělivost? Váho, váho, řekni mi, proč si se mnou jen hraješ? Kdy už budeš obhajovat jen a jen pravdu? Táži se sama pro sebe v očekávání, že můj triumf bude po týdnu završen dalšími deky tuku kroužícími kdesi v energetickém vesmíru namísto mých pneumatik kolem pasu. V roli pochybovače jdu si namíchat zeleninový salát k večeři a posléze vyrazit na třicetiminutovou kondiční procházku. O váze si nemyslím už nic. Sleduji krokoměr, abych byla trendy...    

Eva Brixi