Naše rodina nikdy nepatřila k těm normálním. Její příslušníci vždy inklinovali k umění. Nepřijímali ho jen pasivně, někteří se stali dokonce profesionálními umělci. Tím se nechci nijak vyvyšovat nad ostatní spoluobčany. Snažím se spíš vyjádřit zvláštnosti, které provázely mé dětství, jinošství a jimiž jsem svým způsobem poznamenán stále.

Naši vilu, kterou za první republiky velkoryse vyprojektoval a postavil děda, povoláním architekt, obývali dva výtvarníci. Jeho třetí žena, která si od nás vnoučat nechala říkat babi, byla především krajinářka. Na vernisážích jejích výstav o ní mluvili jako o „malířce Vysočiny“, protože tento kraj chleba a kamení často realisticky ztvárňovala, ačkoli se původně přistěhovala až z Prahy. Když její manžel přišel po Únoru o svou stavební firmu, dokázala uživit rodinu prodejem svých perokreseb, akvarelů, olejů, kvašů... Naštěstí si časem udělala jméno, za její umělecký pseudonym Horská byli kupující z blízkého a vzdálenějšího okolí ochotni docela slušně zaplatit, ať už v penězích, nebo naturáliích. Myslím si však, že byla mnohem lepší obchodnice než umělkyně. Na tehdejší poměry žila dost blahobytně. Od babi visí v mém pokoji na stěně portrét z doby, kdy mi bylo asi šest let a šel jsem do školy. Rozhodně není špatný a je mi velmi milý. Pamatuji si nejasně, jak jsem byl tehdy neposedný, když jsem musel hodinu sedět modelem. No stálo to za to! Babička to byla starosvětská a potrpěla si na staré pořádky. Nesnášela komunisty, po letech jsem se dozvěděl, že dokonce ve svém domě oganizovala jakousi buňku odporu. Mě se rovněž snažila napravit. Jako leváka to zkoušela přeučit mě na správnou, pravou ruku. Neurotický jsem zřejmě právě od tohoto okamžiku.
Její nevlastní syn Vlastík, můj strýc, se rovněž věnoval výtvarnému umění. Na rozdíl od babi však byl modernista. Dva výtvarní umělci, navíc s naprosto jinou tvůrčí metodou a přístupem k životu, to nemohlo dělat pod jednou střechou dobrotu. A nedělalo. Téměř vůbec se nestýkali, jeden si o tom druhém nemyslel nic dobrého. Zejména strýček, jehož krajinky se mi líbily, nevynechal příležitost, aby svou nevlastní matku umělecky neznectil. Sám se totiž nemohl pochlubit úspěchy ani vystavovatelskými, ani komerčními. Ve Svazu výtvarných umělců strávil jen chvíli v dobách relativní svobody roku 1968, což stačilo vedle třídního původu k tomu, že mu režim později nedovolil prezentovat jeho dílo na veřejnosti. Prodával jen zcela výjimečně, a navíc neochotně. Měl své obrázky rád a nechtěl se s nimi loučit. Je taky pravda, že místní lidé ani moderní malbě moc nehověli. Pokud chtěli vyzdobit svůj domov originálkem, šli si pro něj o poschodí výš k malířce Vysočiny. Neodradilo je ani to, že se její krajiny podobaly jako vejce vejci. Když už se jí ve stáří hodně třásla ruka, ztrácela kresba přesné kontury, avšak získávala takový modernistický náboj. Vlastík na její konto prohlašoval, že obrazy nemusí malovat ručně. Stačí prý, aby si pořídila tiskátko a jednoduše stejný motiv tiskla na papír.
Na život ve výtvarném prostředí jsem přivykl. Vím, že na sebe umělci žárlí víc než milenci, že prožívají tvůrčí krize, dramatické výkyvy nálad a krátké chvilky vítězné euforie. Když získají dojem, že se jim podařilo zdárně na papír, plátno nebo stěnu zachytit zajímavou myšlenku, nikdy jejich radost netrvá dlouho. Žena, s níž dnes sdílím hodně času, je také nejšťastnější, ale i nejzklamanější, se štětcem v ruce. Bez malování, přestože ho má pouze jako koníčka, by nemohla být. Tvoření je droga, slast i prokletí. Každá umělecká činnost, a nemusí se právě realizovat na špičkové úrovni, je doprovázena vzlety a pády, hřejivými záblesky úspěchu i chvílemi deziluze z marnosti veškerého počínání. Život v umění však rozhodně není nudný. Vyžaduje ale silnou osobnost. A to i od člověka, který přímo do tvůrčího dění nevstupuje, ale vytváří jakési „křoví“, na vše se dívá s nezaujatým nadhledem. I já takhle žiju s uměním. A jak už jsem jednou poznamenal, zvykl jsem si!     

Pavel Kačer