Věřili byste, že je ochutnávání dobrot docela složitá disciplína? Nikdy bych neřekla, jak těžké to ve skutečnosti bude, když jsem ještě předtím kývla na možnost zdvořilostně okusit něco ze sortimentu jisté pekárny. Nabídku jsem bez rozmyslu a s nadšením přijala a těšila se na to, kdo a co z našeho redakčního týmu ohodnotí jako jedničku, který výrobek jednoznačně zvítězí, který bude propadák, co bude lahodit chuťovým vjemům žen a co mužům. Střemhlav jsem se vrhla do propasti možností netuše, že objektivní výsledek našeho upřímného snažení nebude hoden žádného podstatného závěru.
Už však vím, jak zodpovědné je napsat, že ten a ten chléb je mému vkusu blízký, že bych ho dokázala snídat či večeřet každý den, nebo že ten či onen bych si už nikdy nekoupila. Jak těžké je nezarmoutit, ale potěšit a povzbudit, a jak důležité je vážit slova! Hodnotit není maličkost.

A ochutnávání, natož pak i laické srovnávání, je proces nadmíru ošidný, má-li něčemu skutečně sloužit. Netroufám si tvrdit, jak to probíhalo u nás, snad jen tolik, že s patřičnou zvědavostí. Jeden neočekávaný efekt to však přineslo: v ten den ráno jsme se v redakci sešli všichni, a to byla událost nad jiné neobvyklá. Porady již dávno nemíváme, jsme stále někde na akcích, tiskovkách, mezi lidmi. Radíme se za pochodu a v běhu času, tak nějak kontinuálně. Okamžik, jehož křižovatkou byla nabídka pekárny, stal se tedy vpravdě historický. To dopoledne neslo se v rozmaru a vtipkování. Nedrželi jsme redukční diety ani ty diabetické, před kolonoskopií či prostým odběrem krve v rámci roční preventivní prohlídky. Na pořadu byly pořádné porce pečiva, což si z internetového strachu před civilizačními neduhy tak často nedopřáváme, a pohoda a veselá mysl nás provázela až do posledního drobku.
Jak z toho ale udělat nějaký výstup, z něhož by mohla firma čerpat, byť jen drobnou zkušenost, na to jsme věru nepřišli. Zpětná vazba je průšvih. Když ochutnáváte, čeká se od vás názor, ať už pochvala, nebo záporná kritika, prostě cokoli, co bude generovat nějaké informace. Co tomu říkáte, který kousek byl nejlepší, čím vás to a to zaujalo, proč vám to chutnalo, co vás takříkajíc dostalo a na čem by se zdravě dalo ujíždět den co den. To se nám nepodařilo. Vzorky propadly našimi útrobami a to je tak vše. Každý z nás bojoval proti ostatním úplně jiným názorem. Neshodli jsme se na ničem.
Zdá se, že s novinářskou lehkovážností odmítáme odpracovat, co jsme projedli. Bláhové iluze! Jak vytvořit z našich emocí tabulku s kritérii a být co nejvěrnější? Nejde to. Žádný vítěz, žádný průměr, chutě členů našeho týmu nikoli jedno jsou. Snad jen to, že zatímco pánové přechází na sladké a milují záviny, ženy jdou naproti zdravé výživě a oceňují chlebíky pečené z čehokoli, co je netradiční. Místo objektivního hodnocení tedy podsouváme jen pochvalu. Moc se nám všem zamlouvalo, že výrobce hledá cesty k člověkově žaludku přes nejnovější trendy jako je třeba využívání vojtěšky, že nás zase učí jíst šrot, že nabídl chléb s vysokým obsahem sladu či bambusovou vlákninou. Že hledá. Že i velkoprodukce umí speciály, které na českém trhu dlouho chyběly. Že má škálu výrobků bezlepkových, že zavedl řadu chlebů, které je radost konzumovat. Že je to rozmanitost na talíři vedená poznatky výživářů, šance pro mladou generaci, která odmítá zvyklosti svých rodičů. Sortiment firmy je tak trochu i vzdorem proti tradici, jenž se však snoubí s pekařským otčenášem, zažitými a nepřekonanými pravidly. A to je velké umění.
I když teď mne napadá, jeden závěr by zde přece jen byl: každému z nás sice chutnalo něco úplně jiného, všichni jsme se však shodli, že nám pekárna naservírovala prima náladu a že jsme se díky ochutnávce konečně po dlouhé době všichni sešli – u společného stolu. Může být něco lepšího? Eva Brixi