Tak jsem se přiblížil ke stovce! Věkem sice ještě ne, ale po deseti letech jako fejetonista jsem se pomalu dopracoval k tomu milníku na stránkách Madam Business. Možná si při té příležitosti budu něco přát. Nebude to dort ve tvaru knihy, kuličkové pero s osobním věnováním ani poukázka na kurz tvůrčího psaní. Pokud bych při té slavné příležitosti mohl vyslovit přání, pak by znělo: Už žádný další fejeton!

Nejhorší je, když se vám záliba z dětství stane celoživotním povoláním a údělem. Ano, rád jsem psal od té doby, co jsem vzal poprvé násadku do ruky a pero smočil v kalamáři s inkoustem. Nenechal jsem se odradit, ani když jsem první neuměle vytvořená písmena rozmazal rukávem – jako levák jsem s tím měl problém do doby, než se ve škole mohla používat propisovačka.

Letos jsme si se spolužáky připomenuli půl století od chvíle, kdy jsme vylétli z měšťanky do života. Školní léta jsme nechali daleko za sebou, vzpomínky však zůstaly. Miluška, podobná nejen blonďatou hlavou americké filmové sexbombě Marilyn Monroe, mi připomněla, že jsem během vyučování pořád něco zapisoval. Pokoušel jsem se tehdy o povídky s výsledkem, který se nelíbil nikomu, ani samotnému autorovi. V tom, abych nic nevzdával, mě povzbuzoval kamarád Milan Vohralík, taky kluk s „básnickým střevem“, který tvrdil: Do osmnácti píše každý, potom jen ten, kdo umí. Společně jsme se vypracovali až do školního rozhlasu, a zpříjemňovali svým povídáním hlavní přestávky spolužákům. Naše cesty se pak na chvíli rozešly, aby se o pár let opět spojily na fakultě žurnalistiky.

Psaní může, například grafomanům, působit až orgastickou rozkoš. Často však je provázeno trýzní. Muka zažívá ten, po němž se chce profesionální výtvor, ale jemuž zrovna nic neleze z pera. Nejde ani tak o psaní jako takové, ale o nápad. Fejeton by měl být na něm založen a dál vtipně rozveden až k překvapivé pointě. V každém případě by

neměl nudit.

Když se člověk propracuje ke stovce, už se může předpokládat, že psát umí. Klást slovo za slovem, splétat je do vět, vytvářet z nich určité větné celky a novinářské útvary, bývá věcí cviku a běžné rutiny. Jenže jde o myšlenku, o to nemlátit prázdnou slámu. A napsat sto první fejeton, a to každý jiný, s sebou přináší tu komplikaci, že autor už všechny náměty vyčerpal a sotva narazí na nějaký nový. Má se opakovat a spoléhat na to, že čtenář má krátkou paměť?

S tou pamětí to bývá složité. Někdy mě v noci napadne přímo geniální myšlenka. Téma jak hrom na fejeton. Nemohu zaspat, protože se mi hlavou honí věty, které nápad rozvíjejí. V duchu si tleskám, raduji se z toho, že už vím, o čem příště psát. A z toho pocitu příjemného sebeuspokojení nakonec usnu. Když se probudím, nevím, že jsem měl v půli noci takovou šťastnou tvůrčí inspiraci. Ještě horší, když si na ni vzpomenu. Byl tu obrovský nápad, ale jaký? Chodím jak tělo bez duše, lámu si hlavu, ale marná je veškerá snaha. Je tam vygumováno, aneb jak říkají odborníci, tabula rasa.

Někteří spisovatelé na to jdou od lesa. Nápady si hned zapisují, protože vědí, že ty se nerodí ve vhodném okamžiku, nad nepopsaným listem, ale když to člověk nejméně čeká. Jenže to pak musíte mít po ruce papír a tužku, v noci také osvětlení. Jednou jsem to i zkusil. Pořídil si nový sešit a nazval ho Nápadník. A jak myslíte, že to dopadlo? Od té doby mě nic pořádného, co bych do něj zanesl, nenapadlo. Pár nesmyslů jsem hned přeškrtal. Zafungoval zákon schválnosti a poťouchlosti!

Dnes už vím, že budu vždy začínat psaní s čistou hlavou. Čekat, jestli múza přilétne, políbí na čelo a spustí proud imaginace, nebo to bude jen promarněný čas nad šálkem chladnoucí kávy. Kdo na to má mít nervy?     

Pavel Kačer