Vzpomínáte na Velikonoce z dob našeho dětství? Tehdy se ještě na venkově udržovaly staré zvyky, které vyvrcholily pondělní pomlázkou. Ani vládnoucí komunistická strana se neodvážila tyhle oblíbené svátky zrušit. Jenom se z nich snažila odstranit zpátečnický církevní charakter. Slavilo se nikoli zmrtvýchvstání ukřižovaného Krista, ale příchod jara. Jako kluk jsem chodil od domu k domu koledovat s pomlázkou, kterou jsem si sám upletl, pokrokově, z umělohmotné bužírky. Vysloužil jsem si malovaná vařená vajíčka, později i skleničku něčeho ostřejšího. Vzpomínky jsou to milé, už proto, že od jistého věku jsem pochopil, že je lépe přenechat pomlázku mladším. A více méně z povzdálí jsem sledoval, jak lidové zvyky postupně upadají a zvrhávají se v oslavu alkoholu a přejídání.

Líbí se mi, že původní tradice, zejména na moravském venkově, ještě nevymřela. Mnozí lidé tam stále žijí podle liturgického kalendáře. Dodržují dlouhý půst a v domácnosti udržují slovanské rituály, nezanedbávají ani domácí zvířectvo, zahradu a uctívají probouzející se přírodu. V době, kdy se miliardy lidí dívají na stejnou televizi, pracují se stejným počítačem a komunikují se stejným mobilním telefonem, je dobré znát vlastní kořeny. Vědět, v čem se lišíme od sousedů, a co nás spojuje.
Křesťanské Velikonoce, jak je dnes vnímáme, však navazují na ještě starší pohanské obřady. Některé zvyky jsou jimi stále poznamenány. Mám na mysli zejména prohánění děvčat a jejich výplatu březovými pruty, na Moravě a Slovensku polévání studenou vodou. Ženy je vítají, protože vyšlehání pomlázkou a ledová koupel odnepaměti omlazuje. A ony chtějí být věčně mladé, krásné a plodné.
Ano, ani církev svatá ani komunistická internacionála nemohly vykořenit velikonoční tradice, které se na našem území dodržují už tisíce let. Ale co se nepodařilo prelátům a soudruhům, může teď dokázat politická korektnost. Už jsem slyšel, že mlátit příslušnice slabého pohlaví březovou pomlázkou je výrazem mužské nadřazenosti, a proto v Evropské unii vysloveně nevhodné. Zvedají se hlasy, že tento hrubý pohanský zvyk může působit ženám bolest, byť jen symbolicky, a nepatří do moderní společnosti, v níž se vyznává genderová rovnoprávnost. A co teprve, až to dojde Američankám, které se angažují v kampani #MeeToo! Pak se Česká republika rázem octne na černé listině zemí, kde se oficiálně podporuje ponižování žen. Co je pak ale nevinná velikonoční pomlázka proti pálení čarodějnic o Filipojakubské noci? Tady si naváděním k rituálním obětem opravdu koledujeme o velký malér. Dějiny by se neměly opakovat. Nepomohou nám ani trapné výmluvy, že po vítězném únoru 1948 už nepálíme osoby posedlé ďáblem, ale pouze rozněcujeme mírové ohně.
Ač se dostávají přežívající pohanské zvyky mlácení a upalování do nemilosti, pro mě jsou odrazem života předků. A dokud ještě nemáme uzákoněnu vymahatelnou právní normu, která je zakazuje, chci se jich aktivně účastnit. Možná mám letos poslední příležitost a rozhodně ji nehodlám promarnit. Na velikonoční koledu jsem vyrazil s vlastnoručně spletenou pomlázkou, i když měla k dokonalosti daleko. A na pálení čarodějnic jsem už postavil hranici suchého dříví, která je vidět na hony daleko. Jen ty opotřebované pneumatiky, které jsme jako kluci kouleli do ohně, nechám na pokoji. I tak bude hořet jasným plamenem a spálí všechno na troud.
Abyste mi rozuměli: Nejsem násilník a nemám rád, když lidé, zvířata nebo příroda trpí. Přeji si, abychom žili všichni společně na této planetě šťastně, a nikoli jen na úkor druhého. Ale někdy se člověk postaví na zadní, když cítí, že se děje něco nesmyslného. Že se zabíjí něco živého, v tomto případě neškodné lidové zvyklosti, a podsouvá něco nepřirozeného, umělého, hloupého. A to si myslím, že hrozí.

Pavel Kačer