S určitým věkem se člověku dostaví nostalgie. Co mu dříve otravovalo život nebo dohánělo k depresím, na to po létech s dojetím vzpomíná a přeje si návrat starých časů. Odcházejí mu do nenávratna kamarádi, a teprve v tom okamžiku mu opravdu začínají chybět. 

Takovým pokusem zachytit kousek dětství, posunout se v čase o hodný kus nazpátek, potkat se s těmi, s nimiž jsem hrál kuličky a pouštěl draky, bývají srazy spolužáků. Je pozoruhodné, že určitá jména mám spojená jen s klukovskou čupřinou, krátkými kalhotami na šle a modřinou pod kolenem. My se v zrcadle měníme, naši vrstevníci ve vzpomínkách zůstávají, jací byli tenkrát. I spolužačky dosud nosí dívčí jména, ačkoli se několikrát provdaly, a mají pro nás půvab sotva patnáctiletých. Nevadí, že dnes váží třikrát tolik, trápí je žlučník a pořád vyprávějí jen o svých vnoučatech.

To, co nás spojuje, jsou společně prožitý kus dětství, trampoty a úsměvné historky prožité mezi stěnami naší alma mater. S nikým jiným si nemohu popovídat o školním výletě na Pastvinskou přehradu, o kantorovi, který na nás spouštěl hrůzu a nutil zdravit soudružsky „Čest práci!“, o zákoutích, kde jsme tajně zkoušeli kouřit suché listí zamotané do toaletního papíru... Tedy mohl bych, ale sotva našel tak nadšeného posluchače než toho, s nímž jsem sdílel několik let života na tak malém prostoru.
Samostatnou kapitolu tvoří učitelský sbor, jehož pozůstalé členy rádi zveme na společná setkání. Přicházejí ti, kterým jsme utkvěli v dobré paměti a stejně jako oni nám, tak i my jim, dokreslujeme jejich mládí. Obvykle na nás si jako čerství absolventi pedagogiky mohli vyzkoušet, jak se šedá teorie liší od zeleného stromu praktického vyučování a výchovy. Jsme navzájem dojati, jak hlubokou stopu jsme ve svých srdcích navzájem zanechali. A rádi si znovu poslechneme, že jsme byli jiní než dnešní generace školáků. „Ne lepší, ale jiní,“ zdůrazňuje tělocvikář a fyzikář, který se za půlstoletí kupodivu téměř nezměnil (na rozdíl ode všeho okolo).
Na abiturientské srazy chodíme i kvůli školním láskám. Někdy to bývá vzácná příležitost se potkat se zbožňovanou bytostí. A tentokrát už bez trémy, obav a následků jí vyjevit, jaké city k ní pořád chováme. Asi mi dáte za pravdu, že životní partneři se mění častěji než dětské idoly ze školních škamen. Mají v našich očích stále ten půvab, asi proto, že se nad tím klene hluboká propast času, ale také vzdálenost a promarněná příležitost. Ani zralé dámy nepřestávají bavit tyto výlevy dávných citů. Jsou dojaty, neboť nezáleží, kdy zazní takové vyznání, hlavně že je upřímné.
Mezi horoucím citem a jeho projevením může uběhnout i celé půlstoletí. Jeden vyjevil při tanci své bývalé spolužačce, že ji celou tu dobu miluje a touží dát jí opravdový polibek. Teď nelenil, využil okamžiku překvapení, uchopil její hlavu do dlaní, přitáhl a políbil. Nevzpouzela se, čímž ho prý utvrdila v přesvědčení, že jeho tajná láska musela být zcela jistě po celý ten dlouhý čas v skrytu duše opětována.
„Nevadí ti, že jsem dvojnásobnou prabábou?“ odpověděla, když se oba trochu vzpamatovali.
„Vůbec ne. A nepřekvapujeme mě to, vdávala ses tak mladá!“ odpověděl a jistě by se pokusil o další pusu, kdyby na ně nebyla soustředěna pozornost celé třídy 9.B.
V neustále se měnícím světě, kterému už nerozumíme a nedokážeme se přizpůsobovat jeho pravidlům, bývá společně prožitá minulost jedinou jistotou. Proto se tak rádi s našimi blízkými vracíme tam, kde je vše srozumitelné a uzavřené. Nebo ne?
Pavel Kačer