Lituji, že se dneška nedožil největší satirik našeho národa, spisovatel Jaroslav Hašek. Být tu mezi námi, vzniklo by jistě mnoho krásných děl nejen místní, ale celosvětové literatury. Jeho bystrý pozorovací talent a speciální „čuch“ dokázal by rozeznat opravdové hodnoty našeho konání a ty neopravdové natolik zesměšnit, že by se z toho prostý lid za břicha popadal, jak by se musel smát. Jistě by napsal něco příhodného i na téma naše pošta. Možná by tato specifická instituce charakteristikou v jeho podání předčila dosavadní lidovou tvořivost, možná by i nastartovala nový směr uvolňování národní mysli. Ona je totiž prokletá. Mnozí, když směřují k jejím branám, ať je to v naší metropoli, nebo maloměstě někde v sousedství polských hranic, těší se již zpovzdálí, kterak se na poště pohádají, naštvou, rozzuří a vyčistí rozježenou mysl. Podvědomí totiž napovídá, že tato bouře bude mít blahodárný vliv na jejich tělo i ducha, že se jim zkrátka uleví. Pročež s chutí spěchají pro balíček či za jiným účelem, třeba ověřit, zda los Sazky nepřinese do jejich domovů štěstí a milióny. A zároveň spoléhají na to, jak se určitě pohádají, že někoho právem urazí a poníží za ty všechny nepříjemnosti, které mu pošta za celý život napáchala. Zvláštní až psychopatické situace se opakují stále častěji. Divadlo pro každého se vstupenkou zdarma.

Za i před přepážkami kamrlíků a kójí poštovních to vře skoro vždy, mám odpozorováno. Ať tam sedí vaše sousedka, nebo moudrý důchodce, příležitost k výtržnosti se najde. Třeba, když si matka tří dětí přijde stěžovat, že před pěti dny jí sms avizovala doručení zásilky, na kterou čeká jako na smilování boží, ale ta je stále v nehohlednu. Nebo když uštvaný podnikatel zprvu nechápavě lapá po dechu, jakmile ho od okénka poštovní pracovnice doslova vyhodí s tím, že ona pro něj nic vypisovat nebude a že dopisy, které on nutně potřebuje odeslat, prostě nepřijme. A ať na ni není drzý. A to je právě ta hozená rukavice do ringu, to je prvek záminky, aby se mysl podnikatelská řádně vybouřila. Jedno slovo, jeden výraz obličeje, a už to jede. Zgustnou si oba. Problém je v tom, že podnikatel je v právu na rozdíl od ženštiny na druhé straně ochranného skla. Jenže ono mu to není nic platné. Mohl by se uzuřit, převysvětlovat, stejně svého nedosáhne. Nucen je odtáhnout z pobočky pošty s nepořízenou. Dští a plivá síru, kéž by mohl i zapalovat! Ale, světe div se, po chvíli zjistí, že je mu svým způsobem docela fajn. A aby bylo ještě lépe, pošle směrem k úřadu další nějakou tu peprnou kombinaci slov či výhrůžek. Vše je dovoleno.

Kdysi se ujalo i v česku pár projektů, kde si lidé mohli odbourat stres, frustraci. Nevím, jestli taková místa ještě existují, kde si vezmete třeba kladivo a rozmlátíte kus starého auta nebo si hodíte do dáli rozbitou žehličkou. Takových zákoutí daleko od civilizace ale, myslím, nebude potřeba. Proč dojíždět kamsi, když, pokud pošta nezruší poslední pobočku, jich máme na dosah ruky stále nespočet? A když tahleta místa doslova přitahují vášně i jejich vybíjení.

To onehdy jeden muž přišel na jistý malý poštovní úřad na konci Prahy a na chvilku otevřel dveře přílivu čerstvého zimního vzduchu, aby se v malém prostoru dalo dýchat. Na to se do něj řádně narostlá paní poštovní obula: „Zavřete to! My tady sedíme jen tak, ale vy máte kabát!“ Muž opáčil: „Přece tady neomdlím!“ A vřava začala. Ostatně proč ne?

Pošta, to je něco jako antistresové omalovánky. Vejdete napruzení, odcházíte s hlavou klidnou, zkrátka po masáži. Navrhuji, aby pošty fungovaly místo psychiatrických klinik. Zde není třeba dlouhých meditací ani nákladných medikací. Stačí se pohádat a je vám dobře. Stačí se ujistit, že nikdo neví, zda vám pošta balíček doručí či ztratí. Odmítnout fakt, že je nedostatek pošťáků, řidičů, kohokoli. Že si tu můžete zahulákat a stejně to nikomu neublíží, když už tam vlastně skoro nikdo nepracuje. A ti zbývající jsou zvyklí.

Poštu budeme, přátelé, ještě hodně potřebovat. Bude utužovat v době překotné digitalizace a nástupu umělé inteligence naše zdraví stejně tak jako šílené mezilidské vztahy, jež na platformě mobilní komunikace nepotřebují rande ani sousedskou výpomoc.

Eva Brixi